Knihovna byla mnohem těžší, než vypadala, ale podařilo se mi ji posunout natolik, abych zahlédla téměř neviditelný panel skrytý ve spoji tapety. Srdce se mi rozbušilo rychleji. Stiskla jsem místo, které mi ukázala, a panel tiše cvakl.
Pomalu jsem se otočila a snažila se vstřebat, co právě vidím.
„Nechala jsem to nainstalovat po prvním pádu,“ řekla Božena ode dveří. „Nikomu jsem to neřekla. Můj zesnulý muž věřil papírům. Já jsem věřila záznamům.“
Ruce se mi třásly, když jsem otevřela nejnovější soubory.
Na prvním videu bylo vidět, jak Hana před dvěma dny ráno vešla do Boženina pokoje. Prudce odhrnula závěsy, hodila lahvičku s léky na postel a utrousila: „Ty snad pořád dýcháš jen proto, abys mi kazila život.“ Potom sledovala, jak se Božena snaží dosáhnout na vodu, ušklíbla se a odešla se smíchem.
Na dalším záznamu stál Pavel v kuchyni se ženou, kterou jsem si jen matně vybavovala z rodinných setkání — s Klárou, nějakou vzdálenou příbuznou přes manželství. Políbil ji. Ne letmo. Ne opatrně. Jednu ruku měl položenou na jejím pase, druhou naléval whisky, jako by mu už patřilo všechno kolem — dům, zítřek i cizí vítězství.
A pak jsem zaslechla svoje jméno.
„Je užitečná,“ řekl Pavel. „Eva vydělává, drží hezkou fasádu a neptá se na moc věcí. Až babička nebude, zbavím se jí taky. V podstatě je to bankomat se snubním prstenem.“
Klára se zasmála. „A co závěť?“
Pavel se k ní naklonil blíž a ztišil hlas, jenže záznam zachytil každé slovo.
„Když ta stará ženská neumře dost brzy sama, můžeme tomu trochu pomoct. Máma už začala šetřit na lécích a jídle. Nikdo se nebude vrtat v druhé mrtvici.“
Uvnitř mě všechno zamrzlo.
Božena se nedívala na obrazovku, ale na mě. „Je toho tam víc,“ řekla tiše. „Mnohem víc. A až to dokoukáš do konce, pochopíš, proč jsem potřebovala, abys zůstala klidná.“
Znovu jsem obrátila oči k monitoru právě ve chvíli, kdy se otevřel další soubor, a tehdy mi došlo, že jsem nežila jen v nešťastném manželství.
Žila jsem uvnitř místa činu.