Když přišla druhá noc, Tereza už nedokázala předstírat, že nic neslyší. Steny se ozvaly znovu, přesně o půlnoci. Po zádech jí přeběhl mráz. V hrudi se jí prala hrůza s rozhodnutím. Vstala a vyšla na chodbu. Dveře do pokoje Aleny Novotné byly pootevřené a zevnitř se táhl úzký pruh světla. Tentokrát Tereza sebrala odvahu a nahlédla dovnitř. A v tu chvíli.
…A v tu chvíli spatřila něco, co jí zastavilo dech.
V přítmí pokoje, osvětleném jen mdlým světlem noční lampičky, seděla Alena Novotná ve starém křesle. Nebyla to ale ta chladná, dokonale ovládaná žena, kterou Tereza znala. Její tvář byla zkřivená, oči zavřené a rty se němě pohybovaly, jako by mluvila s někým, koho nikdo jiný nevidí. Nejhorší však byly její ruce. Pohybovaly se v podivném, pravidelném rytmu, kreslily do vzduchu nesrozumitelné znaky a vypadalo to, jako by splétaly neviditelnou pavučinu.
Tereza chtěla ucuknout, jenže nohy jí jako by přirostly k podlaze. Právě v tom okamžiku Alena Novotná prudce otevřela oči — a Terezu zalil ledový děs. Nebělelo v nich vůbec nic. Nebyly v nich zorničky. Jen hustá, třpytící se temnota.
— Tohle jsi vidět neměla, — zašustil hlas, ale rty Aleny Novotné se ani nepohnuly. Zvuk jako by přicházel ze všech stran najednou, plnil pokoj a zarýval se Tereze přímo do mysli.
Teprve pak se dokázala pohnout. Prudce se otočila a rozběhla se pryč, jenže dveře její ložnice byly zamčené. Za zády se jí ozval tichý, ledový smích.
— Teď už to víš, — šeptal hlas. — Teď patříš tomuto domu.
Tereza se v panice řítila chodbou a zoufale hledala místo, kam by se mohla schovat. Najednou si všimla, že obrazy na stěnách… se hýbou. Tváře na portrétech se za ní otáčely a jejich oči ve tmě slabě zářily. Staré hodiny odbily tři údery, přestože ve skutečnosti byla teprve půlnoc.
Nakonec doběhla k Jakubovu pokoji, vpadla dovnitř, zabouchla za sebou dveře a přitiskla se k nim zády. Její muž spal tak tvrdě, jako by se kolem něj nedělo vůbec nic. Tereza s ním třásla, volala na něj, skoro křičela, ale on se neprobouzel.
— Jakube! Probuď se! Tvoje matka… ona…
Pomalu otevřel oči a Tereza strnula. I v jeho pohledu se mihlo něco cizího. Temného.
— Všechno jsi pochopila špatně, — řekl hlasem, který nebyl úplně jeho. Byl dutý, vzdálený. — Tohle je náš dům. Naše pravidla. Naše rodina.
V téže chvíli se dveře za jejími zády se skřípěním pootevřely. Tereza se otočila a v otvoru spatřila siluetu Aleny Novotné. Její ruce dál pokračovaly v tom zvláštním tanci a rty se jí roztahovaly do úsměvu, příliš širokého na lidskou tvář.
— Vítej v naší rodině, — zašeptal hlas a pokoj se ponořil do tmy.
Druhý den ráno seděla Tereza u stolu a pomalu pila kávu. Alena Novotná, jako vždy bez jediného kazu, se zeptala:
— Spalo se vám dobře, drahá?
Tereza se na ni usmála. Přesně tak, jak se obvykle usmívala sama Alena Novotná.
— Výborně, — odpověděla a její oči na krátký okamžik potemněly. — Teď už konečně všemu rozumím.