Paní Věra otevřela s nevrle staženým obličejem:
— Co se děje? Proč tady tak mlátíš?
— Mami, dej mi ten kožich! — vyhrkl okamžitě.
— Jaký kožich?
— Ten, co jsem ti včera přinesl! Lenčin! Musím ho hned vrátit!
Tvář Věry Novákové ztvrdla jako kámen.
— Aha, tak takhle to je. Tvoje ženuška ti udělala scénu a ty jsi přiběhl jako poslušný kluk na první zavolání? Jsi chlap, nebo hadr?
— Mami, ona to myslí vážně! Rozstříhala mi oblek a košili! Úplně! Na kusy! A řekla, že podá žádost o rozvod!
— Tak ať ji podá! — odfrkla si tchyně. — S takovou ženskou jsou jen potíže. Hadry jsou jí přednější než rodina! Vždyť jsem ti vždycky říkala, že je sobecká.
— Mami, prosím tě! — Petr skoro žadonil. — Sama jsi říkala, že ti úplně nesedí. Že tě táhne přes ramena, pamatuješ? Koupím ti jiný. Lepší. Takový, který ti bude. Ale tenhle mi teď dej.
Věra si založila ruce na prsou.
— Nedám nic. Co je darované, to je moje. Jestli tvoje žena nechápe, co znamená rodina, je to její problém. Já už jsem v něm byla venku, došla jsem si v něm do samoobsluhy. Takže je můj.
— Mami!
— Konec. Jdi domů. A té své rozmazlené paničce vyřiď, že její výhrůžky mě nevyděsí. Ať si klidně běží k soudu. Stejně nic nedokáže.
Dveře se zavřely přímo před jeho obličejem.
Petr zůstal stát na chodbě a cítil, jak se v něm zvedá horká vlna paniky. Matka kožich nedá. Znal její tvrdohlavost až příliš dobře, tu železnou jistotu, že pravdu má vždycky ona. Věra by se raději zatvrdila do konce života, než aby přiznala chybu.
A Lenka… Lenka udělá přesně to, co řekla. Viděl jí do očí. Nebyla to prázdná slova.
Domů se vrátil po čtyřiceti minutách. Byt ho přivítal těžkým tichem. Lenka seděla na pohovce už oblečená, vedle ní stála taška. Na konferenčním stolku před ní ležel úhledný svazek papírů.
— Kde je kožich? — zeptala se, aniž by se na něj podívala.
— Máma mi ho nedala, — řekl Petr tiše. — Prý už ho měla na sobě.
Lenka přikývla, jako by přesně tohle čekala. Vzala z vrchu první list a podala mu ho.
— Žádost o rozvod, — řekla vyrovnaně. — Vyplněná. Zítra ji podám. Pod tím je seznam společného majetku a můj návrh vypořádání. Můžeš si to přečíst.
— Leni, to nemyslíš vážně, že ne? — hlas se mu zlomil.
— Myslím to naprosto vážně. Tři roky, Petře. Tři roky žiju v tomhle manželství a nepřipadám si jako manželka. Spíš jako někdo dočasný. Jako host, kterého tu sice snesou, ale nikdo ho nerespektuje. Tvoje matka chodí do našeho bytu bez ohlášení. Říká mi, co mám vařit, jak máme utrácet peníze, kdy máme mít děti. A ty jen přikyvuješ a opakuješ: „Je to přece máma, neubližuj jí.“
— Ale ona je starší! Je sama! Potřebuje oporu!
— Opora znamená pomoc, zájem a péči. Ne právo rozhodovat o našem životě! — Lence se konečně zadrhl hlas. — Ona si nevzala jen můj kožich. Vzala mi důstojnost. Vzala mi právo mít něco, co jsem si sama vydělala. A ty jsi jí v tom pomohl.
Petr se posadil na židli, jako by se mu pod nohama náhle propadla podlaha. Teprve teď mu došlo, že nepřišel o oblek ani o košili. Přišel o ženu.
— Já… já jsem nechtěl, — zamumlal. — Máma mě prosila. Plakala, říkala, že mrzne. Myslel jsem, že to pochopíš.
— Pochopila jsem, — přikývla Lenka. — Pochopila jsem, že jsem ve tvém životě pohodlná pracovní jednotka. Vydělávám, vařím, snáším tvoji matku. Ale vlastní hlas nemám. To jsem pochopila.
Zvedla se a vzala tašku.
— Pojedu ke kamarádce. Zítra si vyzvednu zbytek věcí. Máš čas si rozmyslet, jestli chceš tohle manželství zachránit. Ale jestli ano, podmínky budou moje. Oddělené peníze. Tvoje matka přijde jen tehdy, když ji pozveme. Žádné dárky z mých věcí. A ty se konečně naučíš říkat jí slovo „ne“.
— A když na to nepřistoupím? — zeptal se Petr uboze.
— Pak dál žij s mámou. Myslím, že vám dvěma spolu bude velmi pohodlně.
Dveře se za ní zavřely tiše, bez prásknutí. Jenže pro Petra ten zvuk zněl hlasitěji než výbuch.
Zůstal sám mezi cáry vlastního obleku. Vytáhl telefon a začal psát matce zprávu, ale zastavil se uprostřed věty. Co jí vlastně chtěl napsat? Že vyhrála? Že její zatvrzelost rozbila jeho rodinu?
Nebo to možná vůbec nebylo jen o matce?
Možná byl problém v tom, že on sám nikdy neuměl postavit hranice. Že jí dovoloval vstupovat do jejich života bez zaklepání, rozkazovat, radit, rozhodovat za ně. Že pro něj bylo vždycky snazší souhlasit s mámou než jí říct: teď už mám vlastní rodinu.
Petr se podíval na zbytky látky na podlaze. Přesně to zbylo z jeho pohodlného světa, v němž se snažil vyhovět všem a nikoho neurazit. Jenže takhle to nefunguje. Jednou stejně přijde chvíle, kdy si člověk musí vybrat.
Zvedl telefon a vytočil matčino číslo. Vzala to skoro okamžitě.
— Tak co, už se ta tvoje hysterka vzpamatovala?
— Mami, zítra přijedu a ten kožich si vezmu, — řekl pevně. — A už nikdy nesáhnu na Lenčiny věci. Ani kdybys mě o to prosila.
— Co to povídáš? Ty se stavíš na stranu manželky? Proti vlastní matce?
— Stavím se na stranu své rodiny. Lenka je moje rodina. A jestli chci, aby jí zůstala, musím jí to dokázat činy, ne řečmi.
— Jak si to dovoluješ! Já jsem tě porodila, vychovala, celý život jsem ti obětovala!