Najednou se zastavil.
— Dobře, — řekl zastřeně. — Když bude potřeba, pojedu s vámi.
Jana se mu podívala přímo do očí.
— Ne „když bude potřeba“, — odpověděla. — Pojedeš jako otec. Tečka.
Chtěl něco namítnout, ale v tu chvíli se z dětského pokoje ozval Aniččin výkřik. Nebyl hlasitý. Byl žalostný, přidušený, jako by dítě volalo ze spánku, vyděšené něčím, co nikdo jiný neviděl.
Jana vyběhla první.
Část 4. Křeče, které řekly všechno místo slov
Anička ležela na boku, víčka napůl zavřená. Drobné ruce se jí třásly. Jana pochopila okamžitě. Začalo to.
— Petře! — vykřikla. — Rychle! Ručník! Vodu! A otevři dveře!
Petr vletěl do pokoje, uviděl Aničku a ztuhl. Ve tváři se mu objevil výraz lidí, které realita udeří náhle a krutě: já jsem si nemyslel, že se to opravdu může stát.
Jana jednala skoro automaticky. Otočila dceru na bok, podložila jí hlavu měkkou věcí, snažila se nezhroutit do paniky, i když v ní všechno křičelo.
Ve dveřích se objevila Marie Nováková.
— Pane Bože… — zašeptala a na jediný okamžik v ní nebyla panovačná tchyně, ale skutečně vyděšená babička. — Co se jí děje?..
— Jděte ven, — řekla Jana tvrdě. — Hned.
Tchyně ustoupila.
Za deset minut přijela záchranka. Pak se všechno rozběhlo rychle: otázky, vyšetření, nosítka, pach léků, chladná chodba domu, opatrné tváře sousedů vykukující z pootevřených dveří.
Petr běžel vedle nosítek a držel se jejich okraje u Aniččiných nohou. Poprvé za celý večer nepůsobil jako poslušný syn, ale jako člověk, kterému se před očima hroutí to nejdůležitější.
Marie Nováková zůstala v bytě. A poprvé neřekla vůbec nic.
Část 5. Nemocniční chodba a rozhovor, před kterým už nešlo utéct
Na příjmu seděla Jana na tvrdé plastové lavici a v rukou svírala Aniččinu bundičku. Petr stál vedle ní a mlčel. Prsty se mu viditelně třásly.
— Jani… — začal tiše.
Jana k němu zvedla oči. Unavené, suché. Takové, jako by slzy došly už dávno předtím.
— Teď mi neříkej „Jani“, — řekla. — Jen mi poctivě odpověz. Pochopil jsi to?
Polkl.
— Já… strašně jsem se lekl.
— Já taky, — odpověděla Jana. — Jenže já se nezačala bát dneska. Já se vyděsila už tehdy, když jsem pochopila, že si pořád znovu a znovu nevybíráš nás.
Petr sklopil pohled.
— Máma prostě… ona umí tlačit. A já jsem na to zvyklý.
Jana přikývla.
— A já jsem si zvykla táhnout všechno sama, — řekla. — Dneska jsem viděla, kam to vede. Ke křečím u dítěte. Protože „máma má jubileum“.
Petr sevřel rty.
— Je to moje vina.
— Vinen není ten, kdo jednou udělá chybu, — odpověděla Jana tiše. — Vinen je ten, kdo to pochopí a přesto se nezmění.
Zvedl oči.
Jana se na něj dívala dlouho. Nespěchala s tím, aby mu uvěřila.
— Dobře, — řekla nakonec. — Tak zaprvé: tvoje matka už nebude mít klíče od našeho bytu. Zadruhé: žádní hosté, žádné hostiny, žádné oslavy, když je dítě nemocné. Zatřetí: jestli tvoje matka ještě jednou řekne, že Anička něco „udělala schválně“, nebudeš mlčet. Zastavíš ji hned. Přede mnou. Před Aničkou. Před kýmkoli.
Petr přikývl až příliš rychle.
— Ano. Samozřejmě. Tak to bude.
A právě v tu chvíli Jana pochopila: mluvit je snadné. Dokázat to skutky bude mnohem těžší.
Část 6. Jubileum, které dorazilo až do nemocnice
Asi za hodinu se Marie Nováková objevila v nemocniční chodbě. Už bez výrazné rtěnky, bez slavnostní jistoty, bez toho dřívějšího neotřesitelného výrazu. V ruce nesla tašku s vodou a papírovými kapesníky.
Přistoupila opatrně, jako by se bála, že ji okamžitě pošlou pryč.
— Jak je Aničce? — zeptala se tiše.
Jana se na ni podívala a najednou necítila vztek. Jen prázdno.
— Stav stabilizovali, — odpověděla krátce.
Marie Nováková otevřela ústa, chtěla něco říct, ale slova se jí ztratila. Nakonec vydechla:
— Petře… já jsem netušila, že je to tak vážné.
Jana to nevydržela a naprosto klidně řekla:
— Vy jste to tušit nechtěla.
Tchyně sebou trhla, ale tentokrát se nehádala. Jen neobratně pohnula rameny — poprvé ne jako člověk přesvědčený o své pravdě, ale jako někdo, komu se půda pod nohama náhle rozpadla.
Petr stál mezi nimi a konečně udělal to, na co Jana čekala pět let.
— Mami, — řekl klidně. — Dneska jsi neměla pravdu. A tady nebudeš rozkazovat. Přijeli jsme kvůli Aničce. Jestli chceš pomoct, pomoz. Jestli chceš obviňovat a poučovat, odejdi.
Marie Nováková pobledla.
— To ona tě proti mně poštvala, — zkusila to po starém.
— Ne, — odpověděl Petr pevně. — To jsem já konečně uslyšel.
A na okamžik se v chodbě rozhostilo ticho, jaké přichází po silné bouřce.
Část 7. Domov bez oslavy — a poprvé bez strachu
Aničku nechali v nemocnici pod dohledem až do rána. V noci seděla Jana u její postele na pokoji. Petr dřímal na židli u zdi.
K ránu Anička otevřela oči a tiše zašeptala:
— Mami… babička už nebude křičet?
Jana ji pohladila po vlasech a uvnitř se bolestně sevřela.
— Nebude, sluníčko, — řekla. — Já to nedovolím.
Petr se při těch slovech probudil. A poprvé neřekl své obvyklé „vždyť ona přece…“ Jen vstal, přišel k posteli a vzal Aničku za ruku.
— Já to taky nedovolím, — pronesl tiše.
Jana se podívala na manžela. Neuvěřila mu hned. Ale slyšela ho.