– Мая, kolik ti je let? – tiše se zeptal otec.
– Maja, kolik ti je let? – zopakoval otcem tiše. Mám pocit, že nejsi na první univerzitní rok, ale spíš v první třídě. Jakákoli láska je krásná, ale přece musíte někde bydlet, jíst každý den – to je nutné. Kam tak spěcháte? Hned zítra se vdát? Nemůžu se dočkat? Nikdo nemá nic proti tvému Petrovi, ať přijde, poznáme se, promluvíme si, s jeho rodiči se setkáme. Mluvím správně?
– Denis, budeš brzy doma? – ptala se Olga, když volala manželovi do práce.
– Brzy. Už skoro končím, – odpověděl.
– Tak se nepřekážej! Je potřeba si promluvit, – řekla žena.
– Něco se stalo? – znepokojeně se zeptal Denis.
– Jak to říct… ještě se nic nestalo, ale potřebujeme promluvit, – Olga byla nervózní, ale zdálo se, že zatím není žádné vážné neštěstí.
O čtvrthodiny později už hlava rodiny vstupovala do bytu.
– Co se tady stalo? – opatrně se zeptal ženy.
– Přeobleč se, umyj si ruce, nevrhej se hned zachraňovat svět, – políbila manžela a jemně ho nasměrovala k vaně.
Brzy dokončil všechny potřebné procedury, převlékl se a vyšel do obýváku.
– Pojď, – vedla ho žena do dceřiny místnosti. Maja seděla na pohovce s rudýma očima od pláče.
– Tak co se stalo? – snažil se Denis zůstat klidný.
– Zeptat se dcery, – odsekla Olga. – Pověz tátovi, co plánuješ!
Maja se ještě víc nafoukla, odvrátila se k oknu, jasně nechtěla mluvit o svých problémech.
– Tak, holky, – rozkřikl se Denis, plácnul rukou po stole. – Buď mi teď klidně a bez hysterických výbuchů povíte, oč jde, nebo se rozlučte sami, já si jdu odpočinout po práci!
– Chceme se vdát, – s jedovatým sarkasmem oznámila Olga. – Hned dnes, bez odkladu!
– To znamená? – mírně překvapeně se zeptal Denis. – Hned takhle? Za koho, pokud není tajemství?
Protože Maja trvala na mlčení, odpovídat musela znovu matka:
– Petr Novák, pamatuješ, poslední dobou často chodil.
– Aha, dobře. A co, dcero?
Maja mlčela.
– Tak rychle, zlato. Přestaň s těmi hrami. Mám tady tančit, abych se něco dozvěděl? – řekl otec vážně.
– My se s Petrem milujeme! – náhle vyhrkla dcera. – On je nejlepší a my se vezmeme!
– No, konečně alespoň trochu jasno, – oddechl si Denis. – Studuje s tebou?
– Ano, ve stejné skupině.
– První rok, – povzdechl si Denis, jakoby smířeně. – My nejsme děti!
– My nejsme děti! – rozhořela se Maja. – Je nám už osmnáct, jsme plnoleté!
– Dobře. Pokud jste plnoleté, pak jste dospělé, chápu. Tak budeme mluvit jako dospělí.
– Nechci mluvit! – zavrčela dcera. – Hned začne: „Jste ještě mladí, počkejte, získejte stabilitu, ověřte city“ a další nudné řeči. Jsme dospělí, moudří, chytří, nemůžete pochopit jednoduchou věc: milujeme se, máme city! A chcete to zničit!
– Dcero, nikomu nehodlám ničit, – unaveně vzdychl otec. – Chci jen rozumět. Milujete se s Petrem, že? – Maja odvážně přikývla. – To je potěšující. A chcete se vdát? Oba chcete, nebo jen ty?
– Táto, nedávej Petrovi špatné světlo. On také chce, abychom se vzali.
– Dobře, to je skvělé. Máte přání. Ale kde budete bydlet, z čeho? Přemýšleli jste o tom?
– To není důležité! Pokud se milujeme, ostatní není podstatné! – vášnivě vykřikla dcera.
– Maja, kolik ti je let? – tiše se zeptal otec. – Mám pocit, že nejsi na univerzitě… – otočil se k manželce. – Říkáš správně?
– Velmi správně, drahý. Ale je tu jeden problém. Spěchají.
– Co, Petru berou do armády?
– Ne, ani Petra, ani armádu. Majo, proč mlčíš, mám vše říkat za tebe?
– Nemlčím, – zabručela dcera podrážděně. – S Petrem čekáme dítě.
– Tak, – překvapeně zamumlal Denis. – A co plánujete dělat?
– Vdát se! Porodit! A ani mě nezkoušej odradit! Naše dítě se narodí!
– Dobře, uklidni se! Nikdo tě neodmítá, musíte se sami domluvit. Řekni, vědí rodiče Petra?
– Dnes. Dohodli jsme se, že každý dnes promluví s rodiči.
– A co? Ještě nevolal s výsledkem?
– Dobře, až zavolá, řekneš mi. Teď mi dejte večeři, nebo s vašimi vášněmi zůstanu hladový.
Šli s manželkou do kuchyně, kde Olga rychle ohřála večeři a položila talíř před manžela.
– Co budeme dělat? – tiše se zeptala.
– Ještě nevím. Upřímně, nevím. Počkejme, co řeknou jeho rodiče, možná společně dospějeme k nějakému řešení.
Právě dokončili večeři, když přišla nepříznivá zpráva od Petra: rodiče jsou kategoricky proti, měli těžký rozhovor, skončil hádkou. Špatně to vypadá.
O čtvrthodiny později Maja vyšla do obýváku s telefonem a tiše řekla, zakrývajíc mikrofon:
– Máma Petra chce mluvit s někým z vás.
Olga si zkřížila ruce:
– Milý, promluv ty, prosím, já nemohu.
Denis se na manželku podíval s výčitkou, ale vzal telefon, zapnul hlasitou linku a přiložil prst k rtům.
– Haló, dobrý den, jsem otec Maji, Denis Vladimír.
– Svetlana, matka Petra. Náš syn dnes oznámil, že chodí s vaší dcerou. A podle jejího stavu se zdá, že už došlo k vážnějším věcem. Mají velké plány. Víte o tom?
– Ano, mluvili jsme s Maji.
– Velmi dobře. Nyní vás žádám, abyste věděli, že jsme kategoricky proti těmto velkým plánům, – pronesla s jedovatým sarkasmem. – Náš syn má studovat, získat odbornou kvalifikaci, budovat kariéru. Svatba na prvním ročníku, navíc dítě, není v našich plánech.
– Ani my jsme nesplánovali rychlou svatbu dcery. Ale Maja bude mít dítě od vašeho syna. Co s tím dělat?
– To jsou vaše problémy, pane Denis Vladimír. Zaprvé, nejsem si jistá, zda je dítě Petra. Zadruhé, i kdyby ano, tento trik „rychle se vdát, protože je těhotná“ u nás neprojde. Vaše dcera, jako každá dívka, chce se vdát, a Petr není z obyčejné rodiny, má byt a postavení, takže chápu ženskou logiku, ale jako matka udělám vše, aby váš syn zůstal v klidu. To není jen moje stanovisko, i manžel souhlasí. Mluvili jsme se synem, souhlasil a požádal vaši dceru, aby ho dále neobtěžovala. Ať si dělá, co chce, rodí nebo nás to netrápí. Na shledanou.
Zazněly krátké tóny. Denis těžce pohlédl na své ženy a pochmurně pronesl:
– Slyšeli jste? Zkrátka, budeme rodit, dítě nemůže za to, že jeho otec je podrazák. Nic se neděje. Vezmeš akademický, pak se vrátíš, nejsi první ani poslední. Materiálně pomůžeme, dítě pohlídáme. A s těmi ještě vyřídíme. Podrazáci! Nejsem já, a byt není můj. Dobře, uklidněte se, zaplačte si, pokud potřebujete, ale krátce. Zvládneme to!
Odvedl manželku stranou a tiše řekl:
– Vezmeš dnes Maju k sobě, aby něco nezpůsobila. Promluvíš s ní, uklidníš ji. Já si lehnu v její místnosti.
Za hodinu zazvonil zvonek.
– Kdo to může být? – rozhořčeně pronesl Denis a šel otevírat.
Brzy se vrátil do obýváku s mladíkem.
– Petře! – Maja se k němu vrhla. – Přišel jsi pro mě?
– Ano, pro tebe. Denis Vladimír, Olga, přišel jsem vyzvednout Maju.
– Kam, pokud není tajemství?
– Ještě nevím. Asi si vezmeme byt. Jsme plnoleté, tak prosím, nerušte! Pojedeš se mnou? – zeptal se Petra Maja.
– Samozřejmě! Kamkoliv!
– Tak zastav, – otec zvedl ruku. – Několik otázek. Tvá matka řekla, že jste všichni proti vašemu rozhodnutí s Majou, včetně tebe.
– Ne tak docela, pane Denis. Rozhodla matka. Otec souhlasil automaticky, jen jsem předstíral, že mě přesvědčili. Pak vzal peněženku s pasem a kartou a tady jsem.
– Tak, zajímavé! – Denis byl příjemně překvapen. – Teď chceš vzít Maju, vzít byt, a za jaké peníze?
– Aha, slušné. Co říkáš, ženo, pustíme dceru?
– Ani nevím, – pokrčila rameny Olga. – Noc je tu.
– Správně, na noc se nechodí. Tak teď řešíme. Chcete se vdát?
– „Ano!“, odpověděli oba.
– A dítě porodit?
Stejná odpověď.
– Pak vás podpoříme, ale jsou podmínky. Za prvé, snaž se smířit s rodiči, a ty, Majo, ho podporuj. Petr dnes u nás zůstává, noc je tu, nikam nepůjdete. Připravíme ti přistýlku v obýváku, zatím jsi jen host, dcera kamaráda. Napíšeš svým, že přespíš u přátel. Pak je připravíš na pravdu, ale bez hádek! Studium nepřerušovat! Hlavně ty, – pokývl na Petra – Maja půjde do mateřské, pak dohání. Pomůžeme s penězi i hlídáním dítěte, ale nebudeme za vás pracovat. Svatební registraci zatím tiše, peníze šetřit. Pak se dá oslavit svatba. Souhlasíte?
– Ano, bez váhání, – odpověděl Petr.
– Já bych přece chtěla svatbu, pravou, s závojem, limuzínou, hosty, – zklamaně protáhla Maja.
– Teď ne, – oponoval snoubenec. – Zaregistrujeme tichounce, a pak, za rok či dva, oslavíme.
– Dobře, jak chceš.
– Hotovo, děti, plány jasné, úkoly zadané. Připravujeme se ke spánku, zítra všichni brzy vstávají.
Přesto Olga chytila manžela, když vstoupil do kuchyně pro vodu.
– Poslouchej, jak tak náhle změnil kurz?
– Náhle, říkáš? Po rozhovoru s jeho matkou mě třáslo. A pak přišel on, co jsem si myslel, že je „mamánkův syn“. A on je skutečný muž, nezustoupil, neopustil svou milovanou. Za takového lze dát dceru do manželství!
– Jak vždycky, milý! – Políbila manžela a šla rozdělovat všechny do ložnic.
Život všem ukázal lekci: láska se prověřuje činy, nikoli slovy. A někdy právě ty nejtvrdší zkoušky posilují vztahy, které skutečně stojí za něco.
– Maja, kolik ti je let? – tiše se zeptal otec. – Mám pocit, že nejsi na prvním ročníku…