Seznamování po pětačtyřicítce je zvláštní druh loterie. Člověk doufá v normální setkání, ale místo toho na něj často čekají samozvaní géniové, kteří pořád bydlí u maminky, nebo věční mučedníci, kteří sotva si objednají první kávu, už vyprávějí, jak příšerná byla jejich bývalá žena. Ve svých sedmačtyřiceti jsem už měla vůči podobným příběhům docela slušnou imunitu a rande jsem brala skoro jako pracovní schůzky — klidně, bez velkých očekávání, jako další pohovor, který může dopadnout jakkoli.
Restauraci vybral opravdu dobře. Bylo to jedno z těch pražských míst, kde hudba hraje jen tak tiše, aby nezakryla rozhovor, číšníci se objeví přesně ve chvíli, kdy je člověk potřebuje, a teplé tlumené světlo dokáže z obličeje setřít únavu po dlouhém týdnu. Petr na mě čekal u vchodu s menší, ale vkusnou kyticí. Působil upraveně, měl pečlivě zvolený oblek, voněl drahým parfémem a usmíval se tak otevřeně, že v tom nebyla ani stopa vypočítavosti.
U stolu jsme nakonec seděli skoro čtyři hodiny a mně bylo po celou dobu nečekaně lehce. Smáli jsme se historkám z mládí, vyprávěli si drobné trapasy ze života a v jednu chvíli jsem si uvědomila, že už dlouho jsem se s cizím mužem necítila tak uvolněně. Petr byl výborný společník. Uměl vyprávět, měl jemný humor a, což jsem oceňovala snad nejvíc, dokázal se zasmát i sám sobě.
Když jsem poslouchala jeho klidný příjemný hlas, v duchu jsem si ho skoro nebezpečně zařazovala: chytrý, vyrovnaný, velkorysý, vtipný — téměř vzácný nález.
Jenže všechno se prudce změnilo ve chvíli, kdy číšník přinesl účet. Právě tehdy se ten pěkný obraz začal nenápadně lámat.
Petr se ještě usmíval, když vytáhl z peněženky černou bankovní kartu a sebejistým pohybem ji přiložil k terminálu. Na částku se ani nepodíval.
Terminál vydal dlouhý, nepříjemný tón.
Číšník, mladý muž s dokonale nečitelnou tváří, pohlédl na displej a suše oznámil:
— Nedostatek prostředků.
Petrův úsměv zmizel tak rychle, jako by ho někdo vypnul.
— Moment, to musí být nějaký omyl, — řekl spěšně a sáhl po telefonu. Zkusil zaplatit přes bankovní aplikaci, jenže terminál znovu odpověděl tím stejným protivným zvukem.
Bylo vidět, jak ztrácí půdu pod nohama. Zbledl, pohyby se mu zrychlily a znejistěly. Horečně se snažil otevřít aplikaci banky, jenomže internet v restauraci zrovna jako naschvál skoro nefungoval. Na obrazovce se donekonečna točilo kolečko načítání a aplikace zatvrzele zamrzala přesně v té nejhorší možné chvíli.
V hlavě se mi okamžitě rozsvítilo varování: „Příživník. Klasický scénář. Teď přijde, že zapomněl peněženku, banka něco pokazila, bývalá mu zablokovala peníze nebo nějaká podobná pohádka.“ Uvnitř jsem se napnula a čekala na nejpředvídatelnější pokračování večera.
Pozorně jsem se na něj zadívala. Ještě před chvílí seděl naproti mně dospělý, sebejistý muž, který působil dojmem člověka, jenž má svůj život pevně v rukou. Teď připomínal zaskočeného školáka, kterého náhle vyvolali k tabuli a on neznal ani první větu. Na čele se mu objevily kapky potu, prsty nervózně prohledávaly kapsy saka, jako by se v nich mohlo zázračně objevit řešení.
Pro muže v jeho věku není situace, kdy na prvním rande nedokáže zaplatit večeři, jen obyčejná nepříjemnost. Je to rána do hrdosti, skoro veřejná porážka.
Číšník zatím stál vedle nás s pořád zdvořilým, ale už ledovým výrazem. Za tou profesionální maskou se dalo snadno vyčíst podráždění: dospělí lidé, a neumějí si zkontrolovat zůstatek na kartě.
— Jano, já… Já opravdu nechápu, co se stalo. Včera mi přišly odměny, na účtu určitě bylo dost peněz, — díval se na mě Petr s tak opravdovým rozpaky a bezradností, že se moje podezření začalo rozpouštět. Nehrál to. Opravdu se ocitl v trapné situaci.
Kdyby mi bylo dvacet, možná bych významně protočila oči a udělala z toho malou scénu. Jenže v sedmačtyřiceti se na podobné věci člověk dívá jinak. Technika selhává, banky blokují platby, aplikace padají. Je to nepříjemné, ale není to důvod proměnit celý večer ve skandál.
Beze slova jsem vytáhla vlastní kartu, jemně odsunula jeho ruku od terminálu a přiložila plast k přístroji. Terminál vesele pípl a za okamžik vytiskl účtenku.
— Jano, co to děláš? Ne, to přece nejde! Zavolám synovi, hned mi to pošle! — Petr zrudl ještě víc a vypadal úplně ztraceně.
— Petře, klid, — usmála jsem se co nejměkčeji, abych z něj sejmula alespoň část napětí. — Jestli budeme čekat, než se ti tam všechno načte, pošlou nás do kuchyně mýt nádobí. A já jsem si včera nechala dělat manikúru.
Pokusil se pousmát, ale vyšlo to křečovitě a provinile.
— Je mi strašně trapně… Ani si nechci představit, co si o mně teď myslíš. Tohle je noční můra.
— Myslím si, že minulý týden mi karta u pokladny v supermarketu udělala úplně totéž, — odpověděla jsem klidně a schovala účtenku do kabelky. — Za mnou fronta lidí, všichni plné vozíky, a já bych se nejradši propadla do země. Stává se to. Nedělej z toho větší věc, než to je. Ber to tak, že dnes jsem pozvala já tebe. A příště bude káva a zákusek na tobě. Jdeme?
Vyšli jsme ven a doprovodil mě k taxíku. Celou cestu byl sklíčený, znovu a znovu se omlouval a nervózně si pohrával s knoflíkem na kabátu.
Doma jsem si smyla make-up a s tichým povzdechem si večer v hlavě uzavřela. Nejspíš tím všechno skončí. Mužská ješitnost je křehká věc, zvlášť po takové trapnosti na prvním rande. Skoro jsem si byla jistá, že se odmlčí: přestane psát, bude dělat, že se nic nestalo, nebo si mě rovnou zablokuje. Mrzelo mě to, protože se mi skutečně líbil.
S tou myšlenkou jsem usnula.
Druhý den ráno v kanceláři probíhalo všechno jako obvykle: reporty, tabulky, telefonáty, krátké rozhovory o ničem. Na rande jsem si skoro nevzpomněla, práce mě rychle vtáhla do známého rytmu.
Krátce před obědem zazvonil interní telefon. Dívka z recepce řekla svěžím hlasem:
— Paní Nováková, mohla byste prosím sejít dolů? Je tady kurýr. Tvrdí, že vám to musí předat osobně.
Sešla jsem do přízemí a čekala, že uvidím další balík dokumentů od dodavatelů. Jenže ve vstupní hale stál Petr osobně. Jak se ukázalo, zapamatoval si název firmy, který jsem během večeře jen letmo zmínila.
Vypadal bezchybně: pečlivě padnoucí oblek, hladce oholená tvář, klidné držení těla. Přesto se mu v očích mísily rozpaky a odhodlání, jako by přišel zároveň požádat o odpuštění a dokázat, že včerejší selhání byla jen náhoda. V rukou držel obrovskou kytici a dárkovou tašku.
— Banka mi zablokovala účet, protože jsem se odpoledne pokusil zaplatit nějakou věc na podezřelém čínském e-shopu! — vyhrkl místo pozdravu a podal mi květiny.
Nevydržela jsem to a rozesmála se přímo uprostřed haly.
— Jano, děkuju ti za včerejšek, — konečně se usmál normálně, bez křeče. — Za to, že jsi z toho neudělala divadlo a prostě jsi mi lidsky pomohla.
V tašce byly větrníky a laskonky z drahé cukrárny a poukaz do wellness centra. Hodnotou to bylo zjevně mnohem víc než ten účet v restauraci.
— To je za nervy, které jsem ti včera u terminálu připravil, — řekl a mrkl na mě.
Od té doby už druhý měsíc chodíme na kávu. A ani jednou jsem nelitovala, že jsem tehdy nezačala hrát uraženou královnu a prostě v klidu zaplatila večeři. Někdy stačí člověka nedorazit v jeho nejtrapnější a nejzranitelnější chvíli, aby se vám místo výmluv vrátila upřímná vděčnost, úcta a opravdová pozornost.