— Marcelo, tuhle misku bych být tebou raději nechal být. Je tam majonézový salát. To bys asi neměla, ne? — prohodil Petr, aniž by odtrhl oči od masa na grilu. A hned se rozesmál.
U stolu sedělo dvanáct lidí. Letní terasa našeho domu. Krkovice a špízy, které jsem od rána sama nakládala a hlídala na grilu. Marináda podle receptu, který jsem ladila skoro tři roky. A ten salát jsem mimochodem připravila také já.
Sedm let se opakovalo totéž. Od úplně prvního setkání, kdy mě Karel s Petrem seznámil. Petr si mě tehdy prohlédl od hlavy k patě, hvízdl a pronesl: „No, Karle, koukám, že máš rád ženské krev a mlíko.“ Usmála jsem se. Řekla jsem si, že je to vtip. Hrubý, nevkusný, ale pořád jen vtip.
Jak strašně jsem se spletla.
S Karlem jsme se vzali před osmi lety. Mně bylo čtyřicet, jemu osmatřicet. Pro oba to bylo druhé manželství. Karel pracoval jako inženýr v projekční kanceláři a já jsem v té době už otevřela druhou pobočku svého „Sladkého koutku“. Síť cukráren. Moje. Vybudovaná od nuly, bez půjček a bez cizí pomoci. Tři roky jsem do podnikání vracela každou vydělanou korunu. Když jsme se brali, měla jsem dvě cukrárny. Teď jich mám pět.
Petr byl Karlův kamarád ještě ze základky. Vyrůstali spolu, spolu byli na vojně, každé září spolu jezdili na ryby. Pro Karla byl Petr skoro jako bratr. Chápala jsem to. Možná právě proto jsem to vydržela tak dlouho.
Karel o všem věděl. Sama jsem ho požádala, aby Petrovi nic neříkal. Nechtěla jsem míchat jeho přátelství s prací. A Karel mlčel.
Petr si mezitím dál pouštěl pusu na špacír.
Ten večer na terase jsem položila na stůl poslední talíř — pečenou zeleninu — a posadila se vedle Karla. Petr už rozléval víno do sklenic. Jeho žena Lenka seděla naproti a hleděla do talíře. Ona se vždycky dívala do talíře, když její muž začínal své obvyklé představení.
— Marcelo, do léta bys mohla aspoň něco shodit, — řekl Petr, zatímco někomu podával sklenku. — Plavky vůbec nosíš? Nebo se zase schováš za pareo?
Nad stolem se rozlilo trapné ticho. Někdo rozpačitě zakašlal. Karel mi položil ruku na koleno. Ten starý známý pohyb. „Vydrž to. Nemyslí to zle.“
Vzala jsem sklenici. Podívala jsem se na Petra.
— Petře, víš vůbec, že tvoje agentura ještě pořád nesplatila úvěr na kancelář? — řekla jsem klidně. Bez důrazu. Jen jako prostý fakt. Věděla jsem to, protože se Veronika jednou mezi řečí zmínila, že zpoždění grafických návrhů vysvětlovali problémy s nájmem.
Na okamžik mu povadl úsměv. Jen na vteřinu. Pak se znovu zasmál.
— A ty to víš odkud, prosím tě? — protočil sklenku v ruce. — Karel něco vykecal? Ty vole, brácho.
Karel neřekl nic.
Dopila jsem víno. Petr okamžitě přeskočil na jiné téma — fotbal, dovolenou, auto. Jako vždycky. A já si pomyslela: dobrá. Není to poprvé. Přežiju i tohle.
Pozdě večer, když všichni odjeli, jsem stála u dřezu a myla nádobí. Karel ke mně zezadu přišel a objal mě.
— Promiň mu to. On je prostě takový.
— Já moc dobře vím, jaký je, — odpověděla jsem. — Ale „on je takový“ není omluva.
Políbil mě do vlasů a odešel spát. Já zůstala stát u dřezu, horká voda mi tekla přes prsty a já necítila ani teplo, ani útěchu domova. Jen únavu. Sedm let stejných narážek. Sedm let stejných Karlových výmluv. A pořád stejné těžké mlčení u stolu.
O měsíc později Petr zavolal. Pozval nás na svoje narozeniny. Dvaačtyřicáté.
Upekla jsem dort. Možná to bylo hloupé. Jenže jsem cukrářka. Třípatrový, potažený čokoládovou polevou, s karamelovou dekorací. Šest hodin práce. Zvlášť sněhové pusinky, zvlášť krémová vrstva, zvlášť zdobení. Vážil skoro čtyři kila.
Karel nesl krabici k autu tak opatrně, jako by v ní bylo dítě.
— Nádhera, — řekl. — Petr z toho padne na zadek.
Petr opravdu padl na zadek. Jenže úplně jinak, než jsme čekali.
Bylo tam kolem dvaceti hostů. Restaurace, kterou si Petr pronajal na celý večer. Dlouhý stůl, sněhobílé ubrusy, živá hudba. Lenka v nových šatech, tichá jako vždycky. Petr uprostřed dění. Opálený, zářivě bílý úsměv, košile za několik tisíc. Objímal každého, kdo přišel, muže plácal po ramenou, ženám líbal ruce. Velmi okouzlující člověk. Když ho člověk neznal zblízka.
Krabici jsem položila na samostatný stolek. Zvedla jsem víko. Dort opravdu zářil. Karamelová vlákna nádherně chytala světlo lamp. Několik hostů přišlo blíž a začalo si ho fotit.
— Kdo to dělal? — zeptala se žena ve vínových šatech.
— Já, — odpověděla jsem.
— Vy jste cukrářka?
— Ano.
Přišel Petr. Podíval se nejdřív na dort, potom na mě.
— Marcelo, — řekl, — dort je samozřejmě luxusní. Jen by možná bylo lepší, kdybys tolik krému neplýtvala sama na sebe, co? — a rozesmál se. Pak se otočil k hostům. — Naše Marcela má sladké, jak vidíte, opravdu ráda. Je to poznat, že jo?
A poplácal mě po rameni.
Stála jsem vedle čtyřkilového dortu, na kterém jsem pracovala šest hodin, a dívalo se na mě dvacet lidí. Někdo sklopil zrak. Někdo ze sebe vytlačil nejistý úsměv. Lenka zkoumala svou sklenku.
Uvnitř mě něco cvaklo. Nevybuchlo to. Opravdu to jen cvaklo. Jako když zapadne zámek.