Se seznamkami jsem už dávno skončila. Aspoň jsem si to tehdy myslela. Člověk by řekl, že v určitém věku už mají lidé něco za sebou, trochu rozumu v hlavě, pár životních lekcí a schopnost podívat se na sebe i na druhé bez růžových brýlí.
Jenže minulý pátek mě kamarádka přemluvila, abych si jednu aplikaci zase otevřela. Seděla u mě v kuchyni, smála se tak, až jí tekly slzy, a předčítala mi perly místních ženichů. Jeden byl lepší než druhý. Nakonec jsem to nevydržela, aplikaci znovu stáhla — a už po deseti minutách jsem měla pocit, že jsem narazila na opravdový poklad.
Z displeje se na mě přísně díval muž. Podle fotografie mu muselo být dávno přes šedesát, i když v profilu hrdě svítilo číslo 58. Snímek byl pořízený zespodu, nejspíš proto, aby jeho tváři dodal vážnost, autoritu a dojem člověka, před kterým se má svět automaticky narovnat do pozoru.
To nejlepší ale čekalo v popisu. Přečetla jsem si ho jednou, pak podruhé, protože jsem nejdřív odmítala uvěřit, že to někdo mohl napsat vážně. Stálo tam toto:
„Hledám ženu pro vážný život. Věk maximálně do 45 let, mně můj věk nikdo nehádá, duchem jsem mladý. Štíhlá, bez kil navíc a bez zlozvyků. Vlastní bydlení podmínkou — k sobě zvát nebudu, už mě unavily vypočítavé dámy, kterým jde jen o moje metry čtvereční. Požadavky: vytvářet domov, dobře vařit, starat se o muže, nedělat scény. Ženy s dětmi a finančními problémy ať nepíšou.“
Seděla jsem na gauči, držela telefon v ruce a cítila, jak se ve mně mísí rozhořčení s něčím skoro dobrodružným. Takže tenhle „mladý duchem“ pán, vyfocený před starou skříní, hledá mladší, štíhlou, samostatnou ženu s bytem, která ho bude ještě opečovávat? Jen proto, že se rozhodl vstoupit do jejího života a tím ji zřejmě navždy obšťastnit?
Normálně takové profily bez mrknutí oka přejedu prstem dál. Tentokrát se ve mně ale probudila čistá badatelská zvědavost. Strašně mě zajímalo, jaký vzácný drahokam se asi skrývá za tak sebevědomým seznamem podmínek.
Můj profil byl skoro prázdný: žádná tvář, jen fotografie zezadu u rybníka v jižních Čechách. Věk jsem uvedla pravdivě — 43 let. A napsala jsem mu jako první.
„Jaroslave, dobrý večer! Přečetla jsem si váš profil a hned jsem pochopila, že právě vy jste muž snů, který přesně ví, co chce. Myslím, že splňuji vaše představy: jsem štíhlá, bydlím sama ve vlastním třípokojovém bytě v centru Prahy, ráda vařím svíčkovou a peču domácí koláče. Jen jsem zatím nepotkala člověka, o kterého bych se opravdu chtěla starat. Jste ještě volný?“
Odpověď přišla téměř okamžitě, snad za tři minuty. Jaroslav nejspíš držel službu u telefonu a čekal, až mu osud konečně pošle dokonalou ženu.
„Dobrý večer. Ano, jsem volný. Ale rovnou upozorňuji, že jsem muž s nároky. Je pro mě důležité, aby žena chápala svoje místo. Kolik měříte a vážíte?“
Málem jsem se zakuckala čajem, ale odepsala jsem poctivě: 165 centimetrů a 60 kilo. Jaroslavovi ta čísla zjevně vyhovovala. Hned navrhl, že si nejdřív zavoláme a potom se sejdeme. Schůzku určil na další den v parku u stanice metra.
Když jsem navrhla, že bychom si mohli sednout do kavárny, protože podle předpovědi mělo pršet, Jaroslav významně odpověděl:
„Já dávám přednost procházkám na čerstvém vzduchu. Nemám rád podniky, kde si účtují peníze prakticky za nic.“
V tu chvíli bylo všechno jasné. Náš princ byl navíc mužem mimořádně úsporným. Do parku jsem přišla připravená. Oblečená jsem byla jednoduše, ale upraveně a vkusně. Jaroslav už seděl na lavičce. Ve skutečnosti vypadal na svůj skutečný věk, a možná ještě o pět let starší. Měl na sobě ošoupanou větrovku a v ruce si převaloval klíče od auta.
Pozdravili jsme se. Okamžitě si mě prohlédl od hlavy až k patě tak soustředěně, skoro účetnicky, jako by v duchu vyplňoval tabulku. Kontrolou postavy jsem zřejmě prošla, protože blahosklonně kývl a navrhl, abychom se prošli.
Prvních patnáct minut mluvil Jaroslav výhradně o sobě. Přesněji řečeno si stěžoval. Na bývalou manželku, která prý neuměla šetřit, na nadřízené, kteří nikdy nedocenili jeho schopnosti — pracoval jako vrátný na směny — na mladé lidi, na ceny v obchodech a samozřejmě na zištné ženy, kterým jde u mužů jen o peníze. Jaké konkrétní peníze měl při té práci na mysli, na to jsem se neptala.
— A vy, — vzpomněl si konečně, že nejde sám, — jste říkala, že máte třípokojový byt v centru. To vám ho nechali rodiče, nebo jste ho vysoudila na bývalém manželovi?
Řekl to tónem člověka, který už si v duchu stavěl své krabice do mého obýváku. A právě tehdy jsem pochopila, že nastal čas spustit malou zkoušku. Zhluboka jsem si povzdechla, nasadila nejnešťastnější výraz, jakého jsem byla schopná, a podívala se mu přímo do očí.
— Jaroslave, vy jste tak bystrý muž… Musím se vám k něčemu přiznat. Nechci začínat vztah lží.
Okamžitě ztuhl. Dokonce zpomalil krok.
— Byt opravdu mám, — pokračovala jsem téměř tragickým šepotem. — Jenže před měsícem se stalo neštěstí. Dcera se rozešla s manželem, on ji vyhodil z domu. A ona se nastěhovala ke mně. Se třemi dětmi. A dvěma labradory.
Jaroslavovy oči se začaly viditelně zvětšovat.
— Doma je to teď úplné peklo, — skoro jsem vzlykla. — Pořád hluk, děti běhají, psi štěkají, není tam k hnutí. Jsem už tak unavená! A když jsem uviděla váš profil, hned jsem si řekla: tohle je osud. Vy přece chcete útulný domov a péči! Budu vám vařit polévku, hlavní jídlo, kompot, večer vám masírovat nohy, starat se o vás, opečovávat vás jako v bavlnce… Jen mě, Jaroslave, drahý, nechte na čas bydlet u sebe! Aspoň rok, než dcera vyřeší hypotéku. Vždyť byste pro svou múzu určitě našel malý koutek, ne? Já nezaberu moc místa!
Nastalo takové ticho, že bylo slyšet i auta z vedlejší třídy. Jaroslav se zastavil jako přikovaný. Jeho obličej, ještě před chvílí plný jistoty a převahy, se najednou začal pokrývat rudými skvrnami.
— Ehm… — vymáčkl ze sebe a opatrně o krok ustoupil. — Bydlet? U mě?
— No samozřejmě! Vždyť jste muž, opora, hlava domácnosti, ochránce! A já budu po vašem boku, tichá a oddaná. Přivezu si i vlastní záclony, aby to u vás bylo útulnější. A každé ráno lívance…
— Tak víte co! — vybuchl najednou náš „princ“. — Tady ze mě laskavě nedělejte hlupáka! V profilu jsem jasně napsal, že ženy s bytovými problémy nemají psát! To je tedy drzost — chtěla jste se mi nastěhovat do bytu! A já si myslel, že jste slušná ženská!
Otočil se tak prudce, že málem zakopl o vlastní nohu, a skoro útěkem zamířil k východu z parku. Ani se nerozloučil. Prostě zmizel mezi lidmi a zachraňoval své drahocenné metry čtvereční před nebezpečnou vetřelkyní.
Já zůstala stát uprostřed aleje a smála se tak nahlas, že se za mnou lidé začali otáčet.
Když jsem se vrátila domů, jako první jsem znovu otevřela aplikaci. Samozřejmě, Jaroslav mě už zablokoval. Jeho profil tam ale visel dál. Stále hledal štíhlou, bezproblémovou ženu s vlastním bytem, která mu zkrášlí život a zajistí klidné, pohodlné a dobře živené stáří.
Je to k smíchu? Ano. Ale jen napůl. Protože pod tím smíchem zůstává i smutek. Odkud se v některých mužích v tak úctyhodném věku bere ta železobetonová jistota vlastní výjimečnosti?
Proč jsou opravdu přesvědčení, že pouhý fakt jejich existence stačí k tomu, aby žena s bytem, slušným vzhledem a klidným životem nadšeně převzala kompletní domácí servis?
Možná jim kdysi dávno někdo namluvil, že jsou darem osudu. A oni tomu prostě nikdy nepřestali věřit.