Na seznamovací aplikace jsem už dávno zanevřela. Člověk by řekl, že v určitém věku už mají lidé něco za sebou, pár lekcí od života, nějaké zkušenosti i trochu soudnosti. Že už by konečně mohli vidět sebe i druhé bez růžových brýlí a přehnaných představ.
Jenže minulý pátek mě kamarádka přemluvila, abych se tam přece jen znovu podívala. Seděla u mě v kuchyni, smála se tak, až jí tekly slzy, a nahlas mi četla perly místních nápadníků. Jeden byl lepší než druhý. Nakonec jsem to nevydržela, aplikaci si znovu stáhla — a asi po deseti minutách jsem pochopila, že jsem narazila na skutečný klenot.
Z displeje na mě přísně hleděl muž. Podle vzhledu mu bylo klidně přes šedesát, i když v profilu hrdě uváděl: 58. Fotografie byla pořízená zespodu, patrně proto, aby jeho obličej působil důstojněji, vážněji a možná i o něco mocněji.
To nejlepší ale čekalo až v popisku. Četla jsem ho dvakrát, protože napoprvé jsem měla dojem, že to snad nemůže být myšleno vážně. Stálo tam:
„Hledám ženu pro vážný život. Věk maximálně do 45 let, přísně — mně můj věk nikdo nehádá, duší jsem mladý. Štíhlá, bez nadbytečných kil a zlozvyků. Vlastní bydlení nutností — k sobě nikoho zvát nebudu, už mě unavily vypočítavé dámy, kterým jde jen o moje metry čtvereční. Požadavky: vytvářet doma pohodu, dobře vařit, starat se o muže, nedělat scény. Ženy s dětmi a finančními potížemi prosím nepsat.“
Seděla jsem na gauči a cítila, jak se ve mně najednou zvedá rozhořčení i naprosto divoká zvědavost. Takže tenhle „mladý duchem“ pán, vyfocený před starou sektorovou skříní, hledá mladší, štíhlou, samostatnou ženu s bytem, která se o něj bude ještě starat? Jen proto, že se rozhodl obdarovat ji svou vzácnou přítomností?
Obvykle takové muže prostě přejedu prstem a zmizí mi ze života. Tentokrát se ve mně ale probudil skoro badatelský zájem. Moc jsem chtěla zjistit, jaký poklad se skrývá za takhle sebevědomým seznamem požadavků.
Můj profil byl skoro prázdný: bez obličeje, jen fotka zezadu u moře. Věk jsem uvedla pravdivě — 43 let. A napsala jsem mu jako první.
„Václave, dobrý večer! Přečetla jsem si váš profil a hned mi bylo jasné: tady je muž snů, který přesně ví, co chce. Myslím, že splňuji všechno — jsem štíhlá, bydlím sama ve vlastním třípokojovém bytě v centru Prahy, ráda vařím svíčkovou a peču koláče. Jen pořád nemůžu potkat člověka, o kterého bych se chtěla starat. Jste ještě volný?“
Odpověď přišla téměř okamžitě, snad za tři minuty. Zřejmě Václav držel u telefonu pohotovost a čekal na svou ideální ženu.
„Dobrý večer. Ano, jsem volný. Ale upozorňuji předem: jsem muž s nároky. Je pro mě důležité, aby žena chápala svou roli. Jakou máte výšku a váhu?“
Málem jsem se zakuckala čajem, ale napsala jsem po pravdě: 165 a 60. Václavovi tato čísla očividně vyhovovala. Hned navrhl, že si nejdřív zavoláme a potom se uvidíme. Schůzku určil na další den v parčíku u metra Flora.
Když jsem navrhla, že bychom mohli zajít do kavárny, protože podle předpovědi mělo pršet, Václav mi významně odpověděl:
„Já jsem pro procházky na čerstvém vzduchu. Nemám rád ty podniky, kde z lidí tahají peníze za nic.“
Tím bylo jasno definitivně. Náš princ byl navíc muž mimořádně úsporný. Do parku jsem dorazila připravená. Oblečená jsem byla jednoduše, ale upraveně a vkusně. Václav už seděl na lavičce. Ve skutečnosti vypadal přesně na svůj opravdový věk, možná ještě o pět let starší. Měl na sobě ošoupanou větrovku a v ruce si pohrával s klíčky od auta.
Pozdravili jsme se. Okamžitě si mě změřil od hlavy k patě soustředěným, téměř účetnickým pohledem. Patrně jsem kontrolou postavy prošla, protože blahosklonně kývl a navrhl, že se projdeme.
Prvních patnáct minut Václav mluvil výhradně o sobě. Přesněji řečeno si hlavně stěžoval. Na bývalou manželku, která prý neuměla šetřit, na vedení, které nikdy nedocenilo jeho schopnosti — pracoval jako hlídač v režimu den služby, tři dny volno — na mladé lidi, na ceny a samozřejmě na zištné ženy, které od něj chtějí výhradně peníze. Jaké přesně peníze měl při takové práci na mysli, to jsem se raději neptala.
— A vy, — vzpomněl si konečně, že nejde sám, — jste říkala, že máte třípokojový byt v centru. To vám nechali rodiče, nebo jste ho vysoudila po bývalém manželovi?
Řekl to tónem člověka, který už v duchu přesouvá své věci do mého obýváku. A právě v tu chvíli jsem pochopila, že nastal čas na malou zkoušku. Těžce jsem si povzdechla, nasadila ten nejnešťastnější výraz, jaký jsem dokázala, a podívala se mu přímo do očí.
— Václave, vy jste tak vnímavý muž… Musím se vám k něčemu přiznat. Nechci začínat vztah lží.
Okamžitě ztuhl. Dokonce zpomalil krok.
— Byt opravdu mám, — pokračovala jsem téměř tragickým šepotem. — Jenže před měsícem se stalo neštěstí. Dcera se rozešla s manželem, on ji vyhodil. A ona přijela ke mně. Se třemi dětmi. A dvěma labradory.
Václavovy oči se začaly viditelně zvětšovat.
— Doma je to teď úplné šílenství, — skoro jsem vzlykla. — Pořád hluk, děti běhají, psi štěkají, nikde není místo. Jsem strašně unavená! A když jsem uviděla váš profil, hned jsem si řekla: tohle je osud. Vy přece chcete útulný domov a péči! Já vám budu vařit polévku, hlavní jídlo i kompot, večer vám budu masírovat nohy, starat se o vás, opečovávat vás jako poklad… Jen, Václave drahý, vezměte mě k sobě bydlet! Aspoň na rok, než dcera vyřeší hypotéku. Určitě by se u vás našel malý koutek pro vaši múzu, že? Já moc místa nezaberu!
Nastalo takové ticho, že bylo slyšet i auta z nedaleké hlavní silnice. Václav se zastavil jako přikovaný. Jeho tvář, ještě před chvílí plná jisté převahy, se najednou začala pokrývat rudými skvrnami.
— Ehm… — vypravil ze sebe a opatrně couvl. — Bydlet? Ke mně?
— No samozřejmě! Vy jste přece muž, opora, hospodář, živitel! A já budu po vašem boku, tichá a oddaná. Přivezu si i svoje záclony, aby to u vás bylo útulnější. A každé ráno vám udělám lívance…
— Tak víte co! — vybuchl náhle náš „princ“. — Tady mi laskavě nepleťte hlavu! V profilu jsem jasně napsal: ženy s bytovými problémy nepsat! To je tedy nápad — nastěhovat se na cizí adresu! A já si myslel, že jste slušná ženská!
Otočil se tak prudce, že málem zakopl o vlastní nohu, a téměř poklusem zamířil k východu z parku. Ani se nerozloučil. Prostě zmizel mezi lidmi a chránil své neocenitelné metry čtvereční před strašlivou vetřelkyní.
A já stála uprostřed aleje a smála se tak nahlas, že se po mně kolemjdoucí začali otáčet.
Když jsem se vrátila domů, jako první jsem otevřela aplikaci. Samozřejmě, Václav už mě zablokoval. Jeho profil ale nikam nezmizel. Pořád hledal štíhlou, bezproblémovou ženu s bytem, která mu zkrášlí život a zajistí klidné, syté stáří.
Je to směšné? Ano. Ale jen napůl. Protože za tím smíchem je i smutek. Odkud se v některých mužích v tak úctyhodném věku bere ta železobetonová jistota vlastní výjimečnosti?
Proč jsou upřímně přesvědčeni, že samotný fakt jejich existence stačí k tomu, aby žena s bytem, normálním vzhledem a poklidným životem radostně převzala kompletní domácí servis?
Možná jim kdysi dávno někdo namluvil, že jsou dar od osudu, a oni tomu jen nikdy nedokázali přestat věřit.