„Představ si to, Marie Novotná vůbec netuší, že jsme s Tomášem rozvedení,“ povzdechla si Lenka, když odložila telefon a nervózně pohlédla na kamarádku.
„To snad nemyslíš vážně?!“ vyjekla Petra. „Přímo sem? Do tohoto bytu?“
„Přesně v tom je problém,“ zamumlala Lenka, sevřela rty. „Myslí si, že jsme stále spolu. Říká, že se jí po vnoučatech stýská.“
„Proč se tak třeseš? Co ti může udělat? Neboj se.“
„Ty jí neznáš. Je to vážná žena, její kontakty… ani si nepředstavuješ. Přesvědčí se, že jsem něco zatajila, a ještě si pomyslí cokoliv. Začne se mstít.“
„A vy jste se s ní dva roky nebavili?“ nechápala Petra.
„Byli jsme v hádce. Když před dvěma lety naposledy přijela z Brna, pohádaly jsme se.“
„Kvůli Tomášovi?“
„Ne jen kvůli němu,“ mávla Lenka rukou. „Vlastně kvůli všemu. Marie Novotná si u nás nikdy nic nezamilovala – ani naše uvítání, ani to, jak vychováváme děti, ani… no prostě seznam by vydal na celý den.“
„A…?“ ptala se Petra.
„Co a?“ Lenka pokrčila rameny. „Ona něco řekla, já odpověděla. Slovo dalo slovo a bylo po všem. Prohlásila, že se mnou nechce mít nic společného a odjela. Od té doby mluvila jen s Tomášem.“
„A on?“
„A co on? To mu jen vyhovuje. Další důvod, aby mě obvinil ze všeho. Řekl, že když jeho matku nerespektuju, tak ho asi nemiluju. A proto měl problémy v práci. A zmizel. Týden jsme se neslyšeli. Pak zavolal, že má někoho jiného, a musíme se rozloučit.“
Petra zamyslela: „Takže Tomáš své matce o rozvodu neřekl?“
„Přesně tak,“ přikývla Lenka.
„A neřekl jí, že ti vzal polovinu bytu a že teď s dvěma dětmi, kočkou a psem bydlíš v podnájmu?“
„Přesně tak. Myslí si, že je všechno jako dřív. Řekla, že má v Praze pracovní záležitosti a týden u nás pobude.“
„Kde je tedy váš byt?“
„Tady,“ ukázala Lenka pohledem po pokoji.
V tom někdo zaklepal.
„To je ona,“ zašeptala Lenka. „Co teď? Jak jí to vysvětlím?“
„Řekni pravdu,“ poručila Petra.
„Zase začne křičet. Bojím se. Neotevřít?“
„Když neotevřeš, bude to horší. Tak už otevři a nebraň se. Ty jsi v ničem vinna, a já jsem tu, kdyby něco.“
Lenka otevřela dveře.
„Dobrý den, Marie Novotná,“ tiše pozdravila.
„Proč to trvalo tak dlouho?“ hrozivě se zeptala Marie Novotná a vnášela do bytu dva kufry. „Koho skrýváte?“
„Nikdo tu není,“ odvětila Lenka. „S kamarádkou jsme se bavily.“
„S jakou kamarádkou?“
Z předsíně vyšla Petra.
„Dobrý den,“ kývla. „Jsem Petra, kamarádka Lenky.“
Marie Novotná ji pohrdavě prolétla pohledem.
„Tomáš je v práci?“ ptala se Lenka.
„Asi ano,“ odpověděla váhavě.
„Jak to „asi“? Manžela neznáš?“
Lenka bezradně pokrčila rameny.
„On ti přece není manžel!“ vyhrkla Petra s provokativní hrdostí.
Marie Novotná se k ní pomalu otočila.
„Jak to?“
„Právě tak,“ hrdě odvětila Petra.
„Kéž bych to mohla tak říct i své tchyni,“ pomyslela si Lenka. „Škoda, že nešlo. Tady aspoň trochu vyrovnám skóre.“
„Ty a váš syn jste se rozvedli už před rokem,“ pokračovala Petra s jízlivým úsměvem. „A byt, který jste koupili během manželství, bylo třeba rozdělit. Tomáš svůj podíl prodal. Takže Lenka skončila s dvěma dětmi, kočkou a psem v podnájmu. Ještě něco?“
Marie Novotná pohlédla na Lenku.
„To je pravda?“
„Pravda,“ přikývla Lenka. „Rozvedli jsme se loni na podzim.“
„Ne to, ale byt vzal?“
„Ano, měl na to zákonné právo. Byt byl společný. Navíc má teď novou ženu.“
„Novou ženu?“ zopakovala Marie Novotná.
„Tomáš říká, že čeká dítě. Prosil, ať nevyvíjím tlak ohledně alimentů. Pak vše vrátí. S prací prý má potíže.“
„A ty tomu uvěřila?“ uchechla se Petra. „Naivní. Tvůj Tomáš nic vracet nebude. S prací je v pořádku. A dítě čekat nebudou. A ta jeho „žena“ je jen družka. Dítě? Jen aby tě dojala.“
„Proč mi o rozvodu neřekl?“ zamyslela se Marie Novotná.
„Možná nechtěl trápit?“ navrhla Lenka tiše.
„Možná,“ přikývla Marie. „Možná.“
Ve skutečnosti Tomáš mlčel o rozvodu úplně jinak: „Nechť si myslí, že jsme stále spolu. Tak je to výhodnější. Matku Lenky nenávidí, ale vnoučata zbožňuje. Přes ně a byt si prosadí svůj záměr.“
Jednou měsíčně, když volal matce, si stěžoval, že v bytě je málo místa. Posílal fotky dětí, věděl, jak po nich touží. Říkal, že vše je v pořádku, jen by se hodil větší byt.
„Starší brzy nastoupí do školy,“ povzdechl si. „A stůl ani kam dát. Chtěli bychom větší, ale peníze nejsou. Plat malý, žádné půjčky. Děti psaly i Ježíškovi, ať koupí byt u metra Botanická zahrada. Směšné. Často vzpomínají na tebe. Ptají se: ‚Jak se má babička?‘ Ale nic, mami. Zvládneme to. V krajním případě bude dcera dělat úkoly v kuchyni.“
Tomáš přesně věděl, co dělá. Byl si jistý, že matka nevydrží. „Najde řešení. Vyřeší můj bytový problém. A abych jí to usnadnil, navrhnu možnost.“
„Samozřejmě,“ pokračoval. „Mohli bychom prodat tvou chalupu v Lipkách a za ty peníze koupit čtyřpokojový byt v Praze u metra Botanická zahrada. Cena stačí, každé dítě bude mít pokoj. Ale netlačím, mami. Ty svou chalupu miluješ…“
A tak, když přijela z Brna, Marie Novotná poznala pravdu.
„Rozumím,“ řekla. „A děti kde jsou?“
„Ve školce.“
„A ty pracuješ?“
„Z domova.“
„A sousedé?“
„Jedna paní. Hodná. Dokonce jí nevadí náš pes a kočka. Také nedávno rozvedená. Teď v práci.“
„Hodná, říkáš… hm, tak dobře. Jdu,“ a odešla.
„Zdá se, že to dopadlo,“ oddechla si Lenka, zavírajíc dveře. Bála se, že začne křičet.
Uplynuly dva měsíce.
„Už dlouho jsem matce nevolal,“ pomyslel si Tomáš. „Musím ji připomenout o svých potížích.“
„Mami, ahoj. Jak se máš? Všechno v pořádku? U nás? Jako vždy – čtyři v bytě. A co ta chalupa? Možná ji opravdu prodat?“
„Jak to myslíš ‚žádná chalupa‘? Mami! Jak to není? Spálila se? Ne? Sláva bohu. A co pak? Už prodána? Peníze utraceny? Na co? Na byt? Čtyřpokojový? Komu? Dětem? Jakým dětem? Mým? Jsou přece malé! Můžeš? Proč jsi se se mnou nekonzultovala? Ano, žádala jsem. Ano, říkal jsem, že děti potřebují pokoj. Ale mohla jsi zavolat mně! Koupit na mě, ne na ně. Nezavolala, protože jsem tu nebyl, když jsi přijela? A kdy jsi přijela? Aha… A byt kde? U metra Alexejevská? Mami, vidím černo před očima… Dobře, už skončeno. Emoce… Díky moc.“
Druhý den přišel Tomáš k Lence do nového bytu.
Dvacet minut mlčky procházel místnosti, všechno si prohlížel.
„To všechno mohlo být moje,“ zuřil. „Kdyby nebyla ta podlá Lenka. Jak se do mě vetřela? No, ještě ne konec. Znovu se s ní ožením a pak ji vyhodím. Ať si žije ve svém pokojíku.“
„Teď, Lenko, je důležité,“ prohlásil. „Po všem, co se stalo, musíme být spolu. Vidím, že tě matka odpustila. Jinak by byt nekoupila.“
„Nepodporovala nás,“ odvětila Lenka.
„Jak to myslíš, nepodporovala nás? Komu pak?“
„Našim dětem.“
„To je totéž. A musíš být mojí ženou.“
„Musím?“
Tomáš ji přísně sledoval.
„Nevíš, že nerozumíš,“ řekl. „Neptám se. Jen ti dávám fakta. Pozítří v 10:00 na našem matrice. U lampy vpravo. Pamatuješ?“
„Pamatuju. Takové věci se nezapomínají.“
„A nedělej pozdě.“
„Nebudu,“ odpověděla Lenka.
Samozřejmě, pozítří nepřišla. Tomáš zuřil, volal. Lenka řekla, že zapomněla. Přeložili na další den, ale ani ten nepřišla.
„Jak to, Lenko?“ křičel do telefonu. „Opět?“
„Promiň,“ odvětila. „Opět jsem zapomněla.“
Přeložili na příští týden. A znovu nepřišla. Tomáš se nevzdával.
Uběhlo půl roku a stále doufal. Nové termíny byly domluveny a rušeny. Každý jeho příchod k lampě byl přesný.
Zaměstnanci matriky tiše obdivně přemítali:
„To je láska! V dešti i ve sněhu. Pamatujete na ten hurikán? Stromy padaly, a on tu stál! Až přestane docházet, postavme mu památník. Symbol mužské věrnosti!“
Bývalá tchyně nečekaně zaklepala – a my jsme už byli rozvedeni, aniž bychom jí to řekli!
Odešla a nechala Lenku s dětmi… jen osud a vzpomínky.