Автор: MYKOLA POHRIBNYI

Chytili jsme je. Dvě drobná, vyhublá koťata, spíš malé kostřičky než živá zvířata, na nás zírala obrovskýma

„Pavle, prosím, nech mě odejít. Chtěli jsme mít domov, rodinu, normální život, ale všechno se nám rozsypalo

Ten den jsem slavil čtyřicátiny. Nebyly to jen tak ledajaké narozeniny, a proto jsem se na ně připravoval

A co sis představoval, když ses rozběhl za mladou holkou? Že ti žena nechá dveře navždy pootevřené?

„Čekám dítě s tvým snoubencem,“ oznámila nejlepší kamarádka právě ve chvíli, kdy měla rozlučka se svobodou

„Děláš mi ostudu,“ zašeptal tak tiše, že se jeho hlas v prázdné předsíni odrazil jako studená ozvěna.

„No to snad ne,“ zaklonil Petr hlavu a smích ho málem připravil o dech. „Ty jsi jí to vážně řekl přímo do očí?

Vzduch v jídelně ztěžkl tak, že se v něm skoro nedalo dýchat. Marie svírala vidličku, jako by ji chtěla

V den, kdy mi Petr oznámil, že odchází, jako by se pode mnou propadla zem. Nekončil jen naše manželství.

Petr přivedl svou matku do mého malého bytu, jako by šlo o úplně samozřejmou věc. „Máma u nás nějakou

„Babičku přece nepotřebujeme!“ ozvali se vnuci téměř najednou, když se rodinná porada začala nebezpečně

„Překvapení, lásko, budeme bydlet u mojí mámy,“ řekl Tereze manžel ve chvíli, kdy se vrátila z porodnice.