Na stůl jsem právě donesla už pátou mísu — domácí bramborové šišky se zelím a opečenou cibulkou. Den předtím jsem se s nimi trápila skoro dvě hodiny: škrábala brambory, hnětla těsto, válela šišky, vařila je po dávkách a pak je ještě opékala na pánvi. Z rukou jsem pořád cítila česnek a majoránku.
Petr do nich znechuceně dloubnul vidličkou a odstrčil kousek rajčete, kterým jsem talíř ozdobila.
— Co je to nahoře za lupení? — zeptal se, přestože petrželku znal moc dobře. — Tohle my nejíme. Hano, příště rovnou vyrvi trávu před barákem. A proč toho zase vaříš tolik? Jsme snad na hostině?
Lucie vyprskla do sklenice s moštem. Milan mlčky hleděl do tabletu.
Otřela jsem si ruce do zástěry. Čtrnáctá rodinná večeře od začátku roku. Pět let manželství. Sto čtyřicet čtyři víkendů, během nichž se pořád opakovalo skoro totéž: oni seděli u stolu jako porota v drahé restauraci a já běhala mezi kuchyní a obývákem.
— Někdo to přece sní, — řekla jsem tiše a vzala si svůj talíř. — Nebo to mám rovnou odnést psům? Případně vyhodit do popelnice, když my takové věci nejíme?
Podívala jsem se na Milana. Konečně zvedl oči od obrazovky a položil mi dlaň na ruku.
— Je to výborné, Hani. Opravdu.
— Tati, jasně, — ušklíbla se Lucie. — Tobě člověk dá na talíř cokoli a ty to pochválíš.
Začala jsem jíst a už jsem nic neříkala.
Šišky se mi přitom povedly. Byly jemné, zelí mělo správnou kyselost a cibulka křupala přesně tak, jak měla. Jedla jsem pomalu a dívala se, jak Lucie líně přehrabuje přílohu vidličkou a nechává skoro polovinu porce netknutou.
Za ty roky jsem jejich chutě znala nazpaměť. Petr chtěl hlavně maso. Lucie rybu, ale jedině bez kostí. Milanův otec, přesněji můj čerstvě získaný příbuzný z manželovy strany, vyžadoval jídlo dietní a skoro bez soli. A Milanovým dětem, když jsem to vzala poctivě, na jídle vlastně nezáleželo. Kvůli němu nepřicházely.
Chodily se přesvědčit, jestli jsem pořád na místě. Jestli jsem se v tátově třípokojovém bytě neusadila příliš pevně. Jestli neutratím jejich budoucí dědictví. Jestli jsem si snad nezačala myslet, že jsem tady doma.
Nu dobrá, říkávala jsem si. Ať si myslí, co chtějí.
Když Petr s Lucií po večeři odešli, Milan opatrně nakoukl do kuchyně. Vypadal provinile, jako pokaždé.
— Nevšímej si toho, — řekl a objal mě kolem ramen. — Oni si jen ještě nezvykli.
„Nezvykli,“ ušklíbla jsem se v duchu.
Pět let je podle mě dost dlouhá doba aspoň na to, aby si člověk všiml, že druhý člověk není kus nábytku. Ten den jsem stála u plotny tři hodiny. Za celé manželství to muselo být dobře přes tisíc hodin. Kdybych je přepočítala na peníze, mohla jsem si domů objednat několik profesionálních kuchařů.
Místo toho jsem stála ve vlastní kuchyni a poslouchala řeči o trávě ze dvora.
Další víkend nezačal o nic lépe.
Lucie vešla bez zazvonění, hned u dveří skopla tenisky přímo na parkety a mávla na mě tak samozřejmě, jako by byt patřil jí.
— Ahoj, Hani! Hele, potřebuju jednu věc. S holkama chceme udělat velikonoční večeři v boho stylu. Potřebujeme nějaké hezké nádobí, takové starší, víš, vintage. Vzpomněla jsem si na tvůj stříbrný servis. Stejně ho nepoužíváš. Půjčíš mi ho na týden? Slibuju, nic se neztratí.
Otočila jsem se k ní.
Servis stál ve vitríně, za sklem, úplně nahoře. Dvacet čtyři kusů. Jemná ruční práce, drobný monogram H. K. — moje iniciály z dívčího příjmení. Poslední dárek od mojí zesnulé maminky.
Jednou za dva měsíce jsem ho vyndala, vyleštila a každý kus znovu uložila do sametového ubrousku.
— Ten servis není na večírky, Lucie, — odpověděla jsem klidně. — Je to rodinné stříbro. Sběratelská věc. Nikomu ho nepůjčuji.
— Ale Hano! — nafoukla se skoro dětsky. — K čemu je dobré, že se na něj jen práší? Vždyť z něj nemáš žádný užitek. A komu ho vlastně chceš schovávat? Ty přece ani nemáš vlastní děti, kterým bys ho jednou předala.
Jako by se ve mně něco v tu chvíli proměnilo v kámen.
Je mi pětapadesát. Ano, děti nemám. Všichni to vědí. V tomhle bytě se na to nezapomíná. Jen jsem nikdy nepochopila, proč se musí pokaždé udeřit právě do toho místa.
— Můžeš ho poškodit, ztratit lžičku, někdo ho polije voskem nebo ho shodí ze stolu, — řekla jsem stejným hlasem. — Tržní cena takové soupravy je kolem dvou set šedesáti tisíc korun. Nejspíš nejsi připravená ručit za cizí věc v takové hodnotě.
Lucii se rozšířily oči.
— Ty sis ho nechala ocenit? Chtěla jsi ho prodat?
— Ne. Jen vím, co mám doma.
Usmála jsem se, otevřela spodní zásuvku a vytáhla novou sadu lžiček z domácích potřeb.
— Tohle si vzít můžeš. Boho přece miluje jednoduchost.
Lžičky si nevzala. Jen popadla tenisky a odešla, až dveře bouchly.
Večer jsem slyšela, jak Milan v obýváku někoho chlácholí do telefonu.
— Vždyť je to její věc… Lucinko, neber si to tak…
Nestyděla jsem se.
Seděla jsem v křesle a dívala se na vitrínu. Možná tam ten servis opravdu jen stál bez užitku.
Milan měl narozeniny v dubnu. Šedesát pět. Významné číslo.