Ještě do minulého pátečního večera jsem si myslela, že mě po rozvodu už v mužích nemůže nic doopravdy překvapit.
Je mi šestačtyřicet, jsem dlouho rozvedená a pracuji jako hlavní účetní v menší dopravně-logistické firmě. Můj život je klidný, uspořádaný, děti už stojí na vlastních nohách, a tak jsem si jednou řekla: proč bych si vlastně nemohla dát ještě jednu šanci na vztah? Právě proto jsem se ocitla na seznamce. Mezi desítkami stejných profilů a zpráv, které neříkaly vůbec nic, mě okamžitě zaujal Karel.
Bylo mu osmapadesát. Na fotografiích působil opravdu seriózně: upravené šediny, drahý oblek, sebejistý pohled a za zády naleštěné zahraniční auto. V profilu měl napsáno:
„Jsem zajištěný muž, vážím si domova, pohodlí a dobrého života. Hledám ženu pro vážný vztah — takovou, která už má dost kluků bez odpovědnosti a příživníků.“
Musím přiznat, že to znělo docela lákavě. Psali jsme si asi týden. Karel se vyjadřoval slušně, uměl elegantně vložit citát, mluvil o zásadách a vytvářel dojem muže ze staré školy, pro kterého čest, dané slovo a důstojnost ještě něco znamenají.
Když navrhl osobní setkání, restauraci vybral sám. Šlo o známý steakhouse v centru Prahy. Už na první pohled to nebylo levné místo: tlumené světlo, těžké kožené lavice, vitríny se stařeným masem přímo v sále. Už tehdy mě napadlo, že chce nejspíš udělat velký dojem.
Přišla jsem přesně, lehce jsem si upravila vlasy a vzala si své oblíbené smaragdové šaty. Karel už seděl u stolu. Naživo byl o něco menší a podstatně zavalitější než na fotografiích, ale sebevědomí mu rozhodně nechybělo. Choval se dokonce trochu povýšeně, jako člověk, který prý už všechno viděl, všemu rozumí a ostatní může poučovat.
„Víte, tenhle týden byl naprosto šílený. Jednání, partneři, neustálý tlak… tělo si žádá bílkoviny,“ oznámil číšníkovi tak hlasitě, aby ho slyšely i vedlejší stoly. „Přineste mi rib eye. Propečení medium. A víte co? Když už jsme si vyšli, žádné troškaření. Dejte mi rovnou dva. Dnes mám hlad jako vlk. A k tomu lahev nejlepšího shirazu.“
Číšník zdvořile přikývl a odešel. Samozřejmě mě taková chuť k jídlu zarazila, ale neřekla jsem nic. Koneckonců, dospělý a údajně zajištěný muž má právo objednat si večeři podle svého gusta, zvlášť v pátek večer.
Než nám přinesli objednávku, Karel spustil dlouhý monolog. Vyprávěl o svých údajných velkých obchodních úspěších, o tom, jak si ho váží podřízení, jak mu naslouchají obchodní partneři, a potom plynule přešel k tématu, které z nějakého důvodu miluje mnoho mužů ze seznamek — k „vypočítavosti dnešních žen“.
„Víte, Hano,“ pronesl poučným tónem, zatímco číšník otvíral drahou lahev vína a naléval mu do sklenky. Mně nenabídl ani kapku, pamatoval si, že jsem si objednala čaj. „Dnešním ženám jde jen o peníze. Nikdo se na muže nedívá jako na osobnost. Všechny hledají jen peněženku.
A já nejsem bankomat. Chci partnerský vztah, rovnoprávnost. Tak, jak je to v Evropě.“
Zdvořile jsem přikyvovala a vidličkou si brala krevety ze salátu. V tu chvíli už Karlovi přinášeli maso. Dva obrovské kusy mramorovaného hovězího ležely na dřevěném prkénku, sálalo z nich teplo a vůně koření. Vzduchem se mísil rozmarýn, máslo a připálená kůrka.
Můj doprovod se na steaky vrhl s takovou lačností, až jsem mimovolně odvrátila pohled. Krájel maso na velké kusy, cpal si je do úst, zapíjel vínem a přitom dál rozvíjel úvahy o důstojnosti, zásadách a „správných ženách“. Masová šťáva se mu leskla na bradě. Upřímně řečeno, romantika to nebyla ani vzdáleně.
Na konci večeře nezbylo ze dvou steaků nic než prázdné prkénko a mastné stopy. Lahev shirazu byla vypitá do poslední kapky. Já už dávno dopila čaj a jen jsem čekala, kdy tahle podivná show konečně skončí.
Karel si hlasitě říhl do ubrousku, rozvalil se na lavici a luskl prsty na číšníka.
„Účet, prosím vás!“
Na stůl položili černé kožené pouzdro. Karel ho líně otevřel, přejel očima částku a jeho spokojený výraz se v jediném okamžiku změnil v obchodně přísný. Potom pouzdro klidně posunul ke mně.
„Tak, Hano. Dohromady je to čtyři tisíce osm set korun. Na tebe připadá dva tisíce čtyři sta.“
Na okamžik jsem úplně ztuhla. Jako by ve mně někdo zmáčkl pauzu. Podívala jsem se na účtenku, potom na Karla a zase zpátky na účtenku.
„Promiň, Karle, slyšela jsem správně? Ty po mně chceš, abych zaplatila polovinu celého tohohle účtu?“
Podíval se na mě podrážděně, jako bych položila neskutečně hloupou otázku.
„A co se ti na tom nezdá? V restauraci se účet dělí napůl. Nejsem sponzor, abych živil skoro cizí ženy. Jsme přece moderní lidé. Od začátku jsem říkal, že chci rovnocenný vztah. Nebo patříš k těm, které se dokážou prodat za kus masa?“
Takovou drzost jsem, upřímně řečeno, dlouho nezažila. Můj salát a čaj stály přesně tři sta padesát korun. Všechno ostatní — víc než čtyři tisíce — připadalo na jeho dva obrovské steaky a lahev drahého vína, kterých jsem se ani nedotkla. Ve skutečnosti se rozhodl luxusně povečeřet napůl za moje peníze a obyčejnou lakotu schoval za krásná slova o evropské rovnoprávnosti.
V prvních vteřinách jsem měla obrovskou chuť udělat scénu. Chtěla jsem tomu samolibému manipulátorovi v drahém saku říct všechno, co si myslím o jeho „zásadách“ i mužské ušlechtilosti. Jenže jsem účetní. Jsem zvyklá pracovat s čísly a vím jedno: tam, kde stačí přesný výpočet, nejsou zbytečné emoce potřeba.
Usmála jsem se na něj tím nejmilejším úsměvem.
„Víš, Karle, máš naprostou pravdu. I já jsem pro evropský přístup, samostatnost a finanční poctivost. Promiň, odskočím si jen na minutku přepudrovat nos a potom to všechno vyřešíme.“
Samolibě se ušklíbl, zjevně přesvědčený, že jeho jednoduchý trik zabral. Opřel se pohodlně dozadu a začal si párátkem čistit zuby.
Vstala jsem, vzala kabelku a zamířila směrem k toaletám. Jenže cestou jsem odbočila k recepci, kde právě stál náš číšník.
„Mladý muži,“ řekla jsem tiše, ale naprosto pevně, „buďte tak laskav a vystavte mi samostatný účet. U stolu číslo čtyři jsem si objednala jen zelený salát s krevetami a čaj.“
Číšník už nejspíš situaci pochopil, protože se na nic neptal a jen přikývl. Rychle naťukal pár položek do terminálu.
„Tři sta padesát korun,“ oznámil.
Přiložila jsem kartu, zaplatila svůj účet a ještě mu nechala stovku v hotovosti jako spropitné.
„A všechno ostatní,“ udělala jsem krátkou pauzu, „včetně dvou rib eye steaků a lahve vína, prosím předejte mému doprovodu. Velmi trval na odděleném placení, jako pravý Evropan.“
Ke stolu jsem se už nevrátila. Klidně jsem prošla sálem tak, aby mě Karel zahlédl. U samotného východu jsem zachytila jeho pohled. Pořád seděl a čekal, jistý si tím, že se za chvíli vrátím a poslušně vytáhnu peněženku. Poslala jsem mu vzdušný polibek, přátelsky zamávala a vyšla do chladné pražské noci.
Cestou domů v taxíku mi telefon skoro hořel v ruce. Karel volal snad pětkrát za sebou. Pak začaly chodit zprávy. Nejdřív zmatené: „Hano, kde jsi? Číšník chce zaplatit.“ Potom pobouřené: „Co si to vůbec dovoluješ?“ A nakonec už vyloženě zlé: „Jsi malicherná, vypočítavá podvodnice! Slušní lidé se takhle nechovají!“
Později se ukázalo, že „úspěšný podnikatel“ neměl na kartě ani dost peněz na večeři, kterou si sám objednal. Musel obvolávat známé a prosit je, aby mu půjčili, jen aby mohl zaplatit účet za vlastní chamtivost.
S obrovským potěšením jsem jeho číslo zablokovala a celou konverzaci smazala. Tak jsem poznala skutečného moderního „děliče účtů“ — muže, který se tak bojí, že ho někdo využije, až se sám ochotně pokusí pověsit ženě na krk a svou lakotu nazývá vznešenými slovy o rovnosti.
A potkaly jste někdy podobné typy — lidi, kteří se snažili řešit své finanční problémy pod maskou férového partnerství a moderní rovnoprávnosti? Jak jste se z takové situace dostaly vy?