— Marie, tuhle mísu bych být tebou radši nebrala. Je v tom majonéza. Ty bys takové věci přece neměla, — prohodil Pavel, aniž zvedl oči od masa na grilu. A hned se zasmál.
U stolu sedělo dvanáct lidí. Letní terasa našeho domu kousek za Prahou. Krkovice, kterou jsem od rána nakládala a pak sama hlídala na roštu. Marináda podle receptu, který jsem ladila skoro tři roky. A ten salát, mimochodem, jsem dělala taky já.
Sedm let pořád totéž. Už od prvního setkání, kdy ho Karel přivedl, aby mě poznal, si mě Pavel přeměřil od hlavy k patě, hvízdl a pronesl: „No teda, Karle, ty máš očividně slabost pro ženské krev a mlíko.“ Tehdy jsem se usmála. Řekla jsem si, že je to vtip. Hrubý, nevychovaný, ale pořád jen vtip.
Jak strašně jsem se spletla.
S Karlem jsme se vzali před osmi lety. Mně bylo čtyřicet, jemu osmatřicet. Pro oba to bylo druhé manželství. Karel pracoval jako projektant ve stavební kanceláři a já už tehdy měla druhou pobočku „Sladké dílny“. Síť cukráren. Moji vlastní. Vybudovanou od nuly, bez úvěrů a bez cizí pomoci. Tři roky jsem vracela do podniku každou vydělanou korunu. Když jsme se brali, měla jsem dvě provozovny. Teď jich je pět.
Pavel byl Karlův kamarád ještě z gymplu. Vyrůstali spolu, byli spolu na vojně, každý podzim jezdili na ryby na jih Čech. Pro Karla byl Pavel skoro jako bratr. A já tomu rozuměla. Možná právě proto jsem to snášela tak dlouho.
Karel věděl všechno. Sama jsem ho prosila, ať Pavlovi nic neříká. Nechtěla jsem míchat jeho přátelství s prací. A tak Karel mlčel.
A Pavel si dál pouštěl pusu na špacír.
Ten večer jsem na terasu donesla poslední tác — pečenou zeleninu — a posadila se vedle Karla. Pavel už naléval víno do skleniček. Jeho žena Lenka seděla naproti a dívala se do talíře. Dívala se do něj pokaždé, když začínalo další manželovo představení.
— Marie, do léta bys s tím měla trochu pohnout, — řekl Pavel a podával někomu sklenku. — Plavky si ještě bereš? Nebo se zase schováváš pod šátek?
Nad stolem se rozprostřelo ticho. Někdo rozpačitě zakašlal. Karel mi položil ruku na koleno. Ten známý, mnohokrát opakovaný dotek. „Vydrž to. On to tak nemyslí.“
Vzala jsem sklenici do ruky. Podívala jsem se na Pavla.
— Pavle, víš, že tvoje agentura pořád nesplatila dluh za kancelář? — zeptala jsem se klidně. Bez hněvu. Jen jako bych konstatovala počasí. Věděla jsem to, protože se Veronika jednou mezi řečí zmínila, že zpoždění grafických návrhů omlouvali problémy s nájmem.
Jeho úsměv na okamžik povadl. Jen na vteřinu. Pak se znovu rozesmál.
— A ty o mojí kanceláři víš odkud? — zatočil sklenkou v prstech. — Karel se vykecal? Ty vole, brácho, ty jsi číslo.
Karel neřekl nic.
Dopila jsem víno. Pavel okamžitě přeskočil jinam — fotbal, dovolená, auto. Jako vždycky. A já si řekla: dobře. Není to poprvé. Přežiju i tohle.
Pozdě večer, když se všichni rozjeli, jsem stála u dřezu a myla nádobí. Karel přišel zezadu a objal mě kolem pasu.
— Promiň mu to. On je prostě takový.
— Já moc dobře vím, jaký je, — odpověděla jsem. — Ale „on je takový“ není omluva.
Karel mě políbil do vlasů a šel spát. Já zůstala stát u dřezu, zatímco mi po prstech stékala horká voda, a necítila jsem ani teplo, ani domov. Jen únavu. Sedm let stejných poznámek. Sedm let stejných Karlových výmluv. Sedm let toho těžkého mlčení kolem stolu.
Za měsíc Pavel zavolal. Zval nás na své narozeniny. Dvaačtyřicáté.
Upekla jsem dort. Asi to byla hloupost. Jenže jsem cukrářka. Třípatrový, politý čokoládovou polevou, ozdobený karamelem. Šest hodin práce. Zvlášť sněhové pusinky, zvlášť krém, zvlášť dekorace. Vážil skoro čtyři kila.
Karel nesl krabici k autu tak opatrně, jako by v ní leželo dítě.
— Nádhera, — řekl. — Pavel z toho bude vedle.
Pavel z toho skutečně vedle byl. Jen úplně jinak, než jsme čekali.
Asi dvacet hostů. Restaurace, kterou si Pavel pronajal na celý večer. Dlouhý stůl, bílé ubrusy, živá hudba. Lenka v nových šatech, tichá jako vždy. Pavel uprostřed pozornosti. Opálený, s běloskvoucím úsměvem, v košili drahé jako menší nájem. Objímal každého, kdo vešel, mužům plácal po ramenou, ženám líbal ruce. Byl to velmi okouzlující člověk. Pokud ho člověk neznal zblízka.
Položila jsem krabici na samostatný stolek. Zvedla víko. Dort opravdu zářil. Karamelová vlákna chytala světlo lamp a vypadala skoro jako tenké zlaté nitky. Několik hostů přišlo blíž a začalo si ho fotit.
— Kdo ho dělal? — zeptala se žena v vínových šatech.
— Já, — odpověděla jsem.
— Vy jste cukrářka?
— Ano.
Pavel se přitočil k nám. Nejdřív se podíval na dort, potom na mě.
— Marie, — řekl, — dort je samozřejmě luxusní. Jen škoda, že tolik krému nenecháš radši na něm, co? — zasmál se. Pak se obrátil k hostům. — Naše Marie má sladké, jak vidíte, opravdu ráda. Je to poznat, že jo?
A poplácal mě po rameni.
Stála jsem vedle čtyřkilového dortu, na kterém jsem pracovala šest hodin, a dívalo se na mě dvacet lidí. Někdo uhnul pohledem. Někdo ze sebe vytlačil nejistý úsměv. Lenka zkoumala svou sklenku.
Uvnitř mě něco cvaklo. Nevzplanulo. Opravdu cvaklo. Jako když zapadne zámek.
— Pavle, — řekla jsem velmi klidně, — tenhle dort stojí tři a půl tisíce korun. Je v něm šest hodin mojí práce. Právě jsi urazil člověka, který ti přinesl ručně dělaný dárek. Takže si ten dort beru zpátky.
A zavřela jsem krabici.
Ticho zhoustlo tak, že bylo slyšet, jak někde za dveřmi kuchyně kape voda.
— To myslíš vážně? — zamrkal Pavel.
— Naprosto.
Zvedla jsem krabici. Čtyři kila. Ruce se mi ani nezachvěly. Otočila jsem se a šla k východu.
Karel mě doběhl až na parkovišti.
— Marie, počkej.
— Počkám v autě.
— Vždyť to neudělal schválně. On prostě…
— Karle, — položila jsem krabici na kapotu. — On „prostě“ už sedm let. Na každém setkání. Přede všemi. Já už nebudu předstírat, že je to normální. Jedeme.
Odjeli jsme. Ráno jsem dort odvezla do cukrárny. Prodali ho za necelou hodinu.
Celou cestu Karel mlčel. Až doma řekl:
— Urazil se.
— Já taky, — odpověděla jsem.
Ten večer jsem seděla sama v kuchyni. Za oknem bylo ticho. Pila jsem čaj a přemýšlela, že tři a půl tisíce není zase tak závratná částka. A šest hodin není zase tak moc času. Ale dvacet lidí, kteří viděli, že jsem si vzala svůj dar zpátky — to bylo něco nového. Nevěděla jsem, jestli jsem udělala dobře. Ale seděla jsem rovně. A to už něco znamenalo.
O dva týdny později zavolal Pavel, jako by se vůbec nic nestalo. Pozval nás na párty u bazénu. A ještě zavtipkoval: „Tentokrát hlavně bez dortů.“
Jet se mi nechtělo. Vůbec. Řekla jsem Karlovi, že nikam nejdu. Přikývl. Jenže za pár dní stejně začal:
— Marie, bude tam Petr s Olgou. A David taky. Neviděli jsme se sto let. Nechci po tobě, aby ses s Pavlem usmiřovala. Jen tam pojedeme spolu. Kvůli mně.
Kvůli němu. Osm let kvůli němu. Každé svátky, každý společný víkend, každá pitomá sešlost. Jednou jsem si to spočítala: za sedm let jsme se s Pavlem viděli asi šedesátkrát. Osm až deset setkání ročně. A ani jediné bez poznámky na moji váhu, jídlo, postavu nebo oblečení.
Šedesát setkání. Šedesát ponížení. A pokaždé jsem se buď usmála, mlčela, nebo odešla do jiné místnosti. A Karel potom pokaždé řekl: „On to nemyslí zle.“
Nakonec jsem jela.
Pavel měl dům za městem. Velký pozemek, bazén, pergolu s grilem. Všechno hezké, všechno drahé, všechno vystavené na odiv. Miloval ten pocit: podívejte se, kam jsem to dotáhl. Bílé lehátka, světla ve vodě, hudba z reproduktorů. Hostů bylo osmnáct. Polovinu jsem znala, ostatní ne.
Vzala jsem si jednodílné plavky a přes ně tuniku. Velikost dvaapadesát — ano, jsem velká žena. A vím to. Vím to každý den, když se probouzím, oblékám, jedu do práce, řídím pět cukráren a posílám výplaty dvaatřiceti lidem. Moje váha je moje váha. Není to jeho věc.
První hodinu byl klid. Pavel se točil kolem grilu a bavil se s novými hosty. Seděla jsem na lehátku, pila domácí limonádu a povídala si s Olgou. Olgu jsem měla ráda. I ona byla silnější žena a i ona od Pavla čas od času schytala jeho „vtípky“, jen méně často — vídali se jen párkrát do roka.
Pak přišel Pavel. Se sklenkou. S tím svým úsměvem. Opálený, vypracovaný. Zastavil se vedle mě.
— Marie, proč nejdeš do bazénu? Voda je výborná.
— Nechce se mi, — odpověděla jsem.
— Ale prosím tě! Všichni se koupou. Nebo se bojíš, že bazén přeteče?
Někdo vyprskl. Dva nebo tři lidé. Ostatní dělali, že nic neslyšeli.
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se zpátky k Olze a pokračovala v rozhovoru. Myslela jsem, že teď dá pokoj. Jako obvykle. Řekne hnusnou větu, já budu mlčet, večer skončí a odjedeme.
Jenže Pavel neodešel. Stál přímo za mnou. Cítila jsem jeho stín.
A najednou zařval tak, aby ho slyšeli všichni:
— Tlustá náno! Tak šup do vody!
A strčil do mě. Silně. Oběma rukama do zad. Zrovna jsem vstala z lehátka, abych od něj poodešla, a stála jsem přímo u okraje.
Voda. Náraz do těla. Chlor v nose. Tunika okamžitě nasákla a začala mě táhnout dolů. Vyplavala jsem, chytila se okraje. V uších mi hučelo. Nahoře jsem viděla Pavla — stál tam, smál se a rozhazoval rukama: „No tak, vždyť to byla sranda!“
Dívalo se na mě osmnáct lidí. Někdo se smál. Někdo mlčel. Karel běžel od grilu ke mně. Lenka stála bílá jako stěna.
Z bazénu jsem vylezla sama. Bez cizí ruky. Mokrá tunika se mi lepila na tělo. Vlasy na čelo. Telefon v kapse byl okamžitě mrtvý. Dvaadvacet tisíc korun se změnilo v nacucaný kus plastu.
Vzala jsem ručník z vedlejšího lehátka. Otočila jsem se. Utřela jsem si obličej. Ruce se mi netřásly. Sama jsem se tomu divila.
— Pavle, — řekla jsem rovným hlasem. — Právě jsi mě bez mého souhlasu shodil do bazénu. Zničil jsi mi telefon. Stál dvaadvacet tisíc. Do zítřka čekám peníze na účtu.
Přestal se smát. Na zlomek vteřiny. Pak si znovu nasadil úsměv.
— Marie, neblázni. Byl to fór. Kup si novej.
— Peníze čekám do zítřka, — zopakovala jsem. — Jinak podám oznámení na policii. Tohle není legrace, Pavle. Tohle je fyzické napadení.
Nastalo ticho. Dokonce i hudba jako by ztišila.
Karel stál vedle mě. Taky mokrý — skočil za mnou, ale já už byla venku.
— Jedeme, — řekl. A poprvé za sedm let k tomu nepřidal: „On nechtěl.“
V autě jsem seděla na ručníku. Ze sedačky stékala voda. Byla jsem mokrá, rozzuřená a zároveň klidná. Zvláštní pocit. Ten vztek nebyl horký. Byl studený. Čistý. Jako mrazivé ráno.
Pavel peníze neposlal. Ani druhý den. Ani za tři dny. Ani za týden. Zato napsal Karlovi: „Řekni té své, ať nedělá hysterku. Sranda je sranda. A vůbec může být ráda, že ji na naše akce ještě snáším.“
Karel mi zprávu mlčky ukázal. Přečetla jsem si ji. A ve mně se něco definitivně pohnulo. Nezlomilo. Právě pohnulo. Jako páka, která dlouho nechtěla zapadnout, ale teď konečně zacvakla přesně tam, kam měla.
Za týden jsme měli doma večeři. Napůl pracovní. Pozvala jsem dva možné partnery kvůli franšíze. Karel své kolegy. A Pavel se pozval sám. Zavolal Karlovi: „Slyšel jsem, že u vás bude sešlost. Dorazím s Lenkou.“ Karel se mě zeptal. Řekla jsem: ať přijde.
Dvanáct lidí za dlouhým stolem. Náš obývák, zase ten stejný. Vařila jsem dva dny. Ne kvůli Pavlovi. Mezi hosty byli totiž pan Novotný a paní Dvořáková — majitelé sítě kaváren v Brně, kteří zvažovali moji franšízu. Tahle večeře byla důležitá. Opravdu důležitá.
Pavel přišel ve své oblíbené košili, přinesl láhev vína za pět stovek a Lenku. Objal Karla, mně kývl, posadil se ke stolu. První hodinu se choval slušně: vtipkoval, vyprávěl o dovolené v Chorvatsku, chválil jídlo. Dokonce mě napadlo, že ho ta historka s bazénem možná přece jen něco naučila.
Ne.
Když přišel dezert — podala jsem košíčky s malinovým krémem, také ruční práce — Pavel se rozvalil na židli. V ruce sklenku červeného, oči už trochu skelné.
— Marie nám mimochodem nejen skvěle vaří, ale taky skvěle jí, — řekl směrem k panu Novotnému. — Karle, řekni, kolik toho zvládne spořádat na posezení?
Pan Novotný zvedl obočí. Paní Dvořáková odložila vidličku.
Seděla jsem na druhém konci stolu. Přede mnou košíček. Malinový krém. Vařený ráno. Čtyři hodiny v kuchyni. Dva dny příprav. Potenciální partneři. Můj dům. Můj stůl. Moje jídlo.
A tenhle člověk — zase.
Uvnitř mě se najednou rozhostilo úplné ticho. Ne zuřivost. Ticho. Přesně takové, jaké přichází vteřinu před definitivním rozhodnutím.
Vstala jsem. Klidně. Vzala jsem telefon — nový, koupený místo toho utopeného. Dvaadvacet tisíc z mojí kapsy, protože Pavel samozřejmě nic neposlal.
— Veroniko, — řekla jsem do telefonu. V obýváku okamžitě utichly všechny hlasy. — Tady Marie. Ano, vím, že je večer. Poslouchej, zítra ráno připrav oznámení o ukončení všech platných smluv s agenturou „Vánek Media“. Všech smluv. Grafika, sociální sítě, sezónní kampaně — všechno. Důvod: nevyhovující kvalita komunikace. Ano, pro všech pět poboček. Ano, jsem si jistá. Nového dodavatele najdeme během týdne. Děkuju.
Položila jsem telefon na stůl. A podívala se na Pavla.
Ještě nechápal. Zatím ne. Díval se na mě tak, jak se člověk dívá na někoho, kdo najednou začal mluvit cizím jazykem.
— Marie, — řekl, — co to sakra děláš?
— Pavle, — odpověděla jsem, — „Cukrářství Plus“ je moje firma. „Sladká dílna“ je moje síť. Pět cukráren. Dvaatřicet zaměstnanců. Šest let tvoje agentura žije z mých zakázek. Milion čtyři sta tisíc korun ročně. Skoro polovina tvého obratu. Ověřovala jsem si to.
Viděla jsem, jak se mu mění obličej. Postupně. Nejdřív zmatek. Pak horečné počítání. Potom pochopení. A nakonec strach.
— Počkej, — položil sklenku a víno vyšplíchlo na ubrus. — „Cukrářství Plus“ jsi ty? Veronika je od tebe?
Pan Novotný seděl bez hnutí. Paní Dvořáková se na Pavla dívala pohledem, který jsem až moc dobře znala. Tak se člověk dívá na hmyz, který mu spadl do talíře.
— Marie, počkej, — Pavel vyskočil. Třásly se mu ruce. Za všechny ty roky jsem poprvé viděla, že se mu třesou ruce. — Tohle je práce. Netahat do toho osobní věci. My jsme s Karlem kamarádi. Já to nevěděl. Fakt jsem to nevěděl!
— Nevěděl jsi, že „Cukrářství Plus“ jsem já, — přikývla jsem. — Ale moc dobře jsi věděl, že jsem člověk. A bylo ti to jedno.
Lenka seděla nehybně, oči sklopené. Jako vždycky.
Karel se na mě díval. A nezastavoval mě. Poprvé za osm let mě nezastavoval.
— Marie, — udělal Pavel krok ke mně, — promluvíme si. Ne tady. Mezi čtyřma očima. Já…
— Ne, — řekla jsem. — Sedm let jsi mě ponižoval před lidmi. Teď ti před lidmi odpovídám já. Smlouvy končí. Je to moje konečné rozhodnutí.
Posadila jsem se zpátky. Vzala jsem si košíček. Kousla jsem do něj. Malinový krém byl dokonalý — vanilka, kyselost malin, přesně vyvážená chuť. Byla jsem se sebou spokojená.
Pavel stál uprostřed mého obýváku, vedle ubrusu politého vínem, s výrazem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla. Potom se otočil a odešel. Lenka vstala a šla za ním. Vchodové dveře bouchly.
U stolu bylo ticho. Dopila jsem vodu.
Pan Novotný si odkašlal.
— Paní Marie, — řekl, — vaše franšíza je opravdu velmi zajímavá.
Usmála jsem se. Opravdově. Poprvé za celý večer.
Když hosté odešli, uklízeli jsme s Karlem ze stolu. Mlčel. Pak přece jen promluvil:
— Chápeš, že mi teď bude volat každý den?
— Chápu.
— A co mu mám říct?
— Pravdu. Že přišel do mého domu a urazil hostitelku.
Karel položil talíř do dřezu. Podíval se na mě.
— Měl jsem ho zastavit už dávno.
Neřekla jsem nic. Protože ano. Měl. Ale nezastavil. A i to je součást celého toho příběhu.
Uběhly dva měsíce. Pavel přišel o moje smlouvy. Milion čtyři sta tisíc ročně — to je vážná díra. Musel propustit tři zaměstnance. Pak se přestěhoval do menší kanceláře. Řekl mi to Karel — pořád za ním jednou za dva týdny jezdil.
Prý teď Pavel všude vykládá, že jsem „pomstychtivá“ a „jen využila příležitosti“. Že jsem „smíchala byznys s osobním“. Že „normální podnikatelé takhle nejednají“.
Možná. A možná normální podnikatelé neshazují svou zákaznici do bazénu.
Karel za Pavlem občas jezdí sám dál. Nezakazuju mu to. Je to jeho kamarád. Ale k našemu stolu už si Pavel nikdy nesedl. A mně je klidně. Poprvé po sedmi letech opravdu klidně.
Jen jedna otázka mi pořád nedá spát.
Přehnala jsem to, když jsem smlouvy zrušila před jeho partnery? Nebo k tomu celou dobu kráčel sám — přes šedesát setkání, přes „tlustou nánu“, přes bazén? A co byste udělali vy?