Představ si, povzdechla si Eliška. Moje matka vůbec netuší, že jsme se s Tomášem rozešli. A teď jede k nám.
Odložila telefon a nervózně pohlédla na kamarádku.
„To snad není možné?!“ vyjekla Martina. „Přímo sem? Do toho pokoje?“
„To je právě ten problém,“ zamumlala Eliška, sevřela rty. „Je přesvědčená, že jsme pořád spolu. Říká, že se těší na vnoučata.“
„Proč se trápíš? Co ti může udělat? Neboj se,“ pokusila se uklidnit Martina.
„Snadno se řekne,“ odvětila Eliška. „Neznáš ji. Je tvrdá. A ty její vazby, ani si to nepředstavuješ! Bude si myslet, že jsem něco tajila. A začne se mstít.“
„Vy jste se tedy vůbec nestýkaly?“ divila se Martina.
„Byly jsme ve sporu. Když tu před dvěma lety naposledy byla z Brna, pohádaly jsme se.“
„Kvůli Tomášovi?“
„Nejen,“ odmávala rukou Eliška. „Bylo toho víc. Matce se u nás nic nelíbilo – jak jsme ji přivítaly, jak vychováváme děti… prostě všechno.“
„A pak?“
„Řekla své, já svou. Slovo dalo slovo a pohádaly jsme se. Prohlásila, že se mnou už nechce nic mít a odjela. Od té doby komunikuje jen s Tomášem.“
„A on?“
„A co on? To mu jen vyhovovalo. Měl další důvod mě obviňovat. Řekl, že pokud jeho matku nerespektuji, nemiluji ani jeho. Proto pak neuspěl v práci, zmizel na týden. Pak zavolal a oznámil, že má jinou a musíme se rozloučit.“
Martina zamyšleně přikývla. „Takže Tomáš své matce o rozvodu neřekl.“
„Přesně tak. A nenaznačil ani, že z bytu odebrala polovinu majetku. A že teď tu bydlím já s dvěma dětmi, kočkou a psem v malém bytě.“
„Přesně. Myslí si, že všechno je jako dřív. Řekla, že má v Praze naléhavé záležitosti a týden u nás přenocuje.“
„Kde u vás?“
„Tady,“ ukázala Eliška po místnosti.
Zazvonili.
„To je ona,“ zašeptala Eliška. „Co dělat? Jak vysvětlit?“
„Řekni pravdu,“ poradila Martina.
„Zase začne křičet. Bojím se. Možná nemám otevírat?“
„Když neotevřeš, bude hůř. Pak si jistě všimne něčeho podezřelého.“
Zvonění se opakovalo.
„Otevři,“ rozhodně řekla Martina. „A netřes se. Ať křičí. Ty jsi vinen nebyla. Já tu budu.“
Eliška otevřela dveře.
„Dobrý den, paní Nováková,“ řekla tiše.
„Proč to trvalo tak dlouho?“ hrozivě se zeptala paní Nováková, vnášejíc dva kufry. „Koho skrýváte?“
„Nikdo,“ odvětila Eliška. „Jen jsme si povídaly s kamarádkou.“
„S jakou kamarádkou?“
Z předsíně vykročila Martina.
„Dobrý den,“ kývla. „Jsem Martina, kamarádka Elišky.“
Paní Nováková ji pohrdavě prolétla pohledem.
„Tomáš je v práci?“ zeptala se Eliška.
„Pravděpodobně,“ odpověděla tiše.
„Jak to, ‘pravděpodobně’? Ani nevíš, kde je tvůj muž?“
Eliška zmateně pokrčila rameny.
„On jí není muž!“ odvážně vstoupila Martina.
Paní Nováková se pomalu otočila k ní.
„Co tím myslíš?“
„Přesně tak, hrdě kontrovala Martina.“
„Kéž bych to mohla takhle říct své tchyni,“ pomyslela si. „Škoda, že to nepřišlo.“
„Eliška a váš Tomáš se rozvedli už před rokem,“ zlehčila Martina. „A ten byt, který jste pořídili v manželství, museli rozdělit. Tomáš svou polovinu prodal. Takže Eliška zůstala s dětmi, kočkou a psem v malém bytě. Další otázky?“
Paní Nováková se zadívala na Elišku.
„To je pravda?“
„Ano,“ přikývla Eliška. „Rozvedli jsme se minulou podzim.“
„Ne o tom mluvím. Ten byt vzal, že?“
„Ano. Podle zákona měl právo. Byt byl společný. Navíc má teď novou ženu.“
„Novou ženu?“ zopakovala paní Nováková.
„Tomáš říká, že čeká dítě. Prosil, abychom netlačily na výživné. Slíbil, že pak vše vrátí. Prý má jen pracovní problémy.“
„A ty jsi uvěřila,“ odfrkla Martina. „Naivní. Nic ti Tomáš nevrátí. A práce mu jde dobře. A dítě čekat nebude. Ta žena je jen družka. Dítě si vymyslel, aby tě zarmoutil.“
„Proč mi o rozvodu neřekl?“ zamyslela se paní Nováková.
„Možná nechtěl zarmoutit?“ navrhla Eliška nejistě.
„Možná,“ přikývla paní Nováková. „Možná.“
Ve skutečnosti Tomáš o rozvodu mlčel z čistě vypočítavých důvodů.
„Ať si myslí, že jsme stále spolu,“ přemýšlel. „Je to výhodnější. Matka Elišku nenávidí, ale vnoučata miluje. Přes ně i byt vybojuji.“
Jednou měsíčně, když volal matce, stěžoval si na malý byt. Posílal fotky dětí, věděl, jak mu chybí. Říkal, že je vše v pořádku, ale pro skutečné štěstí chybí prostorný byt.
„Starší brzy nastoupí do školy,“ vzdychal, „a stůl se ani nevejde. Chtěli bychom větší, ale nemáme peníze. Plat malý, žádné půjčky. Holky dokonce psaly Ježíškovi dopisy o byt poblíž metra. Směšné. Často se ptají, jak je babička? Ale to zvládneme. V nejhorším se dcera učí na kuchyni.“
Tomáš věděl, co dělá. Byl si jistý, že matka to nevydrží.
„Najde cestu,“ přemýšlel. „Vyřeší můj bytový problém. A aby to pro ni bylo snazší, naznačím řešení.“
Samozřejmě, pokračoval, mohli jsme prodat chatu ve Vinořech. Za ty peníze koupit čtyřpokojový byt v Praze, poblíž metra Botanická zahrada. Ceny jsem sledoval – stačí. Každé dceři svůj pokoj. Ale netlačím, mámo. Ty miluješ svou chatu…“
A teď, po příjezdu z Brna, paní Nováková poznala pravdu.
„Rozumím,“ řekla. „A děti?“
„Ve školce.“
„Kde pracuješ?“
„Z domova.“
„A sousedi?“
„Jedna paní. Příjemná. Dokonce nevadí, že máme kočku a psa. Také nedávno rozvedená. Teď v práci.“
„Příjemná, říkáš,“ usmála se paní Nováková. „No dobře, půjdu.“
Odešla.
„Vypadá to, že to vyšlo,“ oddychla si Eliška, zavírajíc dveře. „Bála jsem se, že začne křičet.“
Uplynuly dva měsíce.
„Už dlouho jsem mamince nezavolal,“ pomyslel si Tomáš. „Musím ji informovat o svých potížích.“
„Ahoj, mami. Jak se máš? Všechno v pořádku? Těší mě. A co u nás? Jako vždy. Čtyři v malém bytě. Mimochodem, pamatuješ tu chatu? Možná opravdu prodat?“
„Cože, žádná chata? Mami! Jak žádná? Spálila se? Ne? Díky Bohu. Ale co potom? Už prodala? Peníze utratila? Na co? Koupila byt? Čtyřpokojový? Komu? Dětem? Jakým dětem? Mým? Jsou přece malé! Můžeš? Proč jsi to udělala?“
„Proč se se mnou nekonzultovala? Ano, žádal jsem. Ano, říkal, že děti potřebují pokoje. Ale mohla ses ozvat! Koupit na mě, ne na ně. Nezavolala, protože jsem nebyl doma, když jsi přijela? A kdy jsi přijela? Aha… A byt kde? U metra Alexejevska? Mami, zatemnilo se mi před očima… Hotovo. To z emocí. Děkuji moc.“
Druhý den přišel Tomáš k Elišce do nového bytu.
Dvacet minut mlčky chodil po pokojích, všechno prohlížel.
„Tohle všechno mohlo být moje,“ zuřil. „Kdyby ne podlá Eliška. Jak se dostala do důvěry? Dobrá, ještě není konec. Vezmu si ji znovu, a pak vyhodím. Ať žije ve svém pokoji.“
„Teď, Eliško,“ důrazně řekl, „po všem, co se stalo, musíme být spolu. Vidím, že tě maminka odpustila. Jinak by ten byt nekoupila.“
„Koupila ho ne pro nás.“
„Jak ne pro nás?“
„Pro naše děti.“
„To je jedno a totéž. A ty musíš být mou manželkou.“
„Musím?“
Tomáš se na ni přísně podíval.
„Nevíš, že?“ řekl. „Nepteju se. Jen konstatuji fakt. Pozítří v 10:00 u našeho matrikáře. U lampy napravo. Pamatuješ?“
„Pamatuju. To se nezapomíná.“
„A nezpozdíš se,“ dodal. „Víš, že to nesnáším.“
„Nepřijdu pozdě,“ přikývla Eliška.
Samozřejmě, pozítří nepřišla. Tomáš zuřil. Zavolal. Eliška řekla, že zapomněla. Přeložili na zítra. Ale ani zítra nepřišla.
„Jak to, Eliško?“ křičel do telefonu. „Opět?“
„Promiň,“ odvětila. „Opět jsem zapomněla.“
Přeložili na další týden. A znovu Eliška nepřišla. Ale Tomáš se nevzdával.
Uplynulo půl roku, a on stále doufal. Nové termíny se stanovovaly a selhávaly. Každý den byl u lampy přesně.
Zaměstnanci matriky si tiše přisvědčovali:
„To je láska! Stojí tu v dešti i sněhu. Pamatujete, byl hurikán? Padaly stromy a on tu byl! Až přestane chodit, postavíme mu památník. Symbol mužské věrnosti!“
Byvalá tchyně nepřekvapivě dorazila – a my už jsme rozvedení a nevěděla o tom!
„No, to ještě uvidíme, kdo koho!“ odhodlaně pomyslela Eliška.