– Zina, tvoje vnuci utrhli všechny moje keře borůvek! – sousedka ani nezakroutila obočím.
– A co? – pokrčila rameny. – Děti přece.
Ale Tonya se cítila jako udušená: „Co co? Oni zničili celý můj úrodný sad!“
Každé ráno procházela Antonína Ivanovna svou zahradu s hrníčkem čaje v ruce, kontrolovala záhony a obdivovala ovocné stromy.
Její pozemek s manželem Petrem byl rozlehlý, patnáct arů. Polovina patřila zahradě s bramborami, mrkví, zelím. Druhá polovina byla ovocným sadem s jabloněmi, hrušněmi a keři.
Nejvíce byla hrdá na své keře borůvek. Před pěti lety zasadila první sazenice a nyní se těšila na první pořádnou úrodu.
Vedle rostly keře malin, které každý rok plodily velké sladké plody, a podél plotu se táhla vinná réva s těžkými hrozny.
„Petře, podívej, jak se borůvky plní!“ volala na manžela.
„Krása,“ přitakal Petr.
V létě k nim jezdili vnuci Saša, dvanáct let, a Lena, deset. Pomáhali na zahradě, sbírali ovoce a koupali se v říčce. Antonína Ivanovna je měla nesmírně ráda.
Po sousedsku bydlela Zinaida Petrovna s malým pozemkem šesti arů, bez zahrady, jen s květinovými záhony a malým domkem.
K ní přijíždělo v létě pět vnoučat od čtyř do čtrnácti let. Rodiče pracovali ve městě a babička byla s nezbednými dětmi sama.
Děti si navzájem hrály, běhaly mezi oběma zahradami. Antonína jim nikdy nebránila, naopak se radovala z jejich smíchu.
„Teto Tonyo, můžeme si u vás hrát?“ ptala se sousedova vnučka.
„Samozřejmě, ale opatrně u záhonů,“ odpověděla Antonína.
Jedno ráno objevila podivný pohled. Některé keře borůvek stály skoro holé, místo modrých plodů visely jen zelené nezralé bobule.
„Petře, pojď sem!“ zavolala.
„Co se stalo?“
„Podívej se na borůvky. Kde jsou plody?“
Petr přistoupil blíž a pečlivě prohlédl keře.
„Podivné. Včera tu bylo ještě plno.“
„Možná ptáci?“
„Ptáci po jednom zobají, tady je ale vše prázdné. Jako by někdo sbíral úmyslně.“
Antonína šla zkontrolovat další keře. Maliny byly také skoro prázdné. I nezralé plody byly utrženy.
„Petře, i maliny někdo utrhl!“
„To nemůže být!“
Fakt ale zůstal: keře, na kterých visely včera desítky plodů, dnes stály holé.
Večer se Antonína rozhodla pozorovat. Sedla na lavičku s knihou, ale neustále koukala směrem k sadu.
Po hodině spatřila, jak se skrz díru v plotu protáhli sousedovi vnuci. Všichni pět směřovali k borůvkám.
„Podívejte, jak jsou modré!“ radovala se nejmladší.
„Pojďme je všechny sklidit,“ navrhl nejstarší.
Děti začaly systematicky utrhávat zbývající keře. Jedly po cestě, plnily kapsy, skládaly do nalezeného sáčku.
„Co tu děláte?“ vyšla Antonína z úkrytu.
Děti ztuhly, starší se snažili schovat sáček za zády.
„Jen jsme trochu ochutnali,“ omlouval se třináctiletý Miroslav.
„Trochu? Všechno jste utrhli!“
„Teto Tonyo, můžeme ještě?“ ptala se čtyřletá Kateřina. „Jsou tak dobré!“
„Ne. To jsou naše bobule, my jsme je pěstovali.“
Děti sklesle odešly k díře v plotě. Antonína je sledovala pohledem a zamířila k sousedce, která seděla na verandičce.
„Zino, musíme si promluvit.“
„Říkej.“
„Tví vnuci utrhli všechny moje keře borůvek!“
Sousedka se ani nezmohla na překvapení.
„A co? Děti přece.“
„Jak co? Zničili mi celou úrodu!“
„Teto Tonyo, proč se trápíš? Nějaké bobule.“
Antonína zůstala v šoku: „Nějaké bobule? Pěstovala jsem borůvky pět let! Každý keřík zalévala, hnojila!“
„No, vyrosteš další. Co se trápit.“
„Zina, alespoň se můžeš omluvit?“
„Za co? Děti jsou děti. Co s nimi?“
Rozhovor uvízl v mrtvém bodě. Sousedka jasně nepovažovala chování svých vnoučat za špatné.
Následující den Antonína zjistila, že zmizely i hrozny vinné révy, které měly dozrát ke konci srpna.
„Zino!“ zakřičela přes plot.
„Co?“
„Tví vnuci utrhli i hrozny!“
„A co na tom? Asi byly kyselé.“
„Samozřejmě, že byly! Ještě zelené! Většinu hroznů utrhli!“
„No, ochutnali a odložili. Děti jsou zvědavé.“
Antonína pocítila, jak jí prudce stoupá hněv:
„Zino, tvoje děti ničí celý můj sad!“
„Nepřeháněj. Sad máš velký a bohatý.“
„A co bohatý? Tyto rostliny jsem pěstovala roky!“
„No a pokračuj.“
Sousedka odešla do domu a zabouchla dveře.
Večer Antonína vyprávěla manželovi o rozhovoru se Zinou.
„Představ si, ani se neomluvila! Říká, že děti jsou děti.“
„A co jsi chtěla?“ pokrčil rameny Petr. „Snazší je odmáchnout rukou než učit děti.“
„Ale přece je to krádež!“
„Teto Tonyo, nebuď rozčilená. Děti jsou malé, nechápou.“
„Ten nejstarší má třináct! Už by měl vědět, že se nesmí brát cizí!“
Petr si povzdechl. Nechtěl se hádat se sousedkou kvůli bobulím.
O několik dní později zmizely i rybízy.
„Už toho bylo dost!“ rozhodla Antonína.
Opět šla za sousedkou. Zinaida zalévala květiny z konve.
„A rybízy jsou také pryč!“
„Jaké rybízy?“
„Moje! Tví vnuci znovu přelézali plot!“
„Teto Tonyo, co to s tebou je? Děti jen ochutnaly bobule, to přece není tragédie.“
„Neochutnaly, ale všechno utrhly! Celá úroda je pryč!“
„Proč viníš děti? Sama jsi za to.“
Antonína nevěřila vlastním uším: „Jak to, že jsem já viná?“
„A kdo jim dovolil běhat po tvé zahradě? Tak si zvykli, že všechno lze.“
„Chtěla jsem jen, aby si děti hrály!“
„No a dostala jsi, co jsi chtěla.“
Sousedka postavila konev a zamířila k domu:
„A pak, chceš-li, aby nikdo nebral, postav vyšší plot. Jinak se kdokoliv protáhne.“
„Zino, ale musíš dětem vysvětlit, že se nesmí brát cizí!“
„Musím? Nechápou to stejně.“
Antonína se vrátila domů rozrušená. Sedla na lavičku a rozplakala se. Tolik let práce v sadu, očekávání úrody, a teď vše pryč.
„Teto Tonyo, proč pláčeš?“ utěšoval manžel. „Příští rok budou nové bobule.“
„Nejde o bobule! Důležité je, že sousedka se ani neomlouvá! Je úplně drzá!“
„A co s ní?“
Zina měla v komunitě zahrádkářů pověst těžko přístupné osoby. Předtím se s Antonínou celkem snesly.
„Petře, postavíme vyšší plot?“
„Můžeme, ale bude drahé.“
„Co dělat? Jinak nám celý sad zničí.“
Druhý den začala stavba nového plotu. Petr přivezl prkna, síť a sloupky. Pracoval od rána do večera.
Zina pozorovala stavbu z vlastní zahrady a sarkasticky komentovala:
„No a lakomci! Od dětí se plotem odřízli!“
Antonína mlčela a jen pevně svírala rty.
Vnoučata sousedky se také motala u plotu, hledala nové díry, ale Petr všechny zašpuntoval.
„Teto Tonyo, proč jste postavili plot?“ ptala se malá Kateřina.
„Abychom zachovali bobule.“
„Můžeme u vás ještě hrát?“
„Ne, už ne.“
Plot pomohl, ale vztahy se sousedkou byly definitivně narušeny. Zina se při setkání odvracela a děti už nechodily.
„Lakomec!“ křičely přes plot. „Baba-lakomá!“
Antonína se snažila nevšímat si, ale srdce jí těžklo. Dříve zahrada ožívala dětským smíchem, nyní vládlo ticho.
Zinaida mezitím vyprávěla ostatním zahrádkářům svou verzi:
„Představte si, ti lakomci! Dětem nedají ani bobuli! Postavili vysoký plot!“
„A co toho snědly?“ zajímali se sousedé.
„Hrstičku, a ona tvrdí, že jí ukradli miliony!“
Verze Zinaidy byla výhodnější. Kdo uvěří, že děti snědly všechny plody z keřů?
Postupně se v komunitě ustálil názor, že Antonína je lakomá a protivná, zatímco Zinaida je dobrá babička, která sama vychovává pět vnoučat.
Ke konci léta se situace jen zhoršila. Sousedovy děti, nemohoucí se dostat do sadu, začaly mstít jinak.
Míč přehodili přes plot, nebo rozházeli odpadky. Jedno ráno Antonína našla po zahradě nedopalky a papírky.
„Zino, zkroť své vnuky!“
„Co udělali?“
„Naházeli odpadky na zahradu!“
„Jak víš, že moje?“
Děti pokračovaly v výtržnostech. Někdy vodu ze hadice přes plot, jindy kamínek do okna.
Antonína pochopila, že babička je nejen nezastavuje, ale přímo podporuje.
„Petře, máme volat policii?“
„Teto Tonyo, co s tím? Kvůli dětským lumpárnám hlavu lidem nezamotávej.“
Ale oni přece škodí!
„Počkejme. Léto skončí a odjedou.“
A skutečně, koncem srpna se hlučná společnost shromáždila ve městě.
Antonína večer seděla na lavičce v tichu a přemýšlela o příštím létě. Zina určitě znovu přiveze svých pět vnoučat. A co pak?
Znovu napjaté vztahy kvůli plotu, kamínky na zahradě a nadávky? Děti ji budou považovat za zlou babu-lakomku, a jejich babička se nechystá je přesvědčit.
Sad už pro ni nebyl místem radosti a odpočinku, teď to byla pevnost, kde musela chránit nejen bobule, ale i svůj klid.