– Klára, kolik ti je let? – tiše se zeptal otec.
– Kláro, opravdu kolik ti je let? – zopakoval Petr, a hlas měl mírně znepokojený. Zdá se mi, že jsi spíš jako prvňačka než studentka prvního ročníku. Láska je sice krásná, ale žít někde je třeba, jíst musíme každý den. To je jasné. Kam spěcháte? Chcete se hned zítra vzít? Nikdo nemá nic proti tvému Markovi, ať přijde, poznáme se, promluvíme si, potkáme se s jeho rodiči. Chápu to správně?
– Přesně tak, drahý. Ale je tu jeden drobný problém – spěchají.
– Cože, berou Marka do armády?
– Ne, ne armádu a ani Marka. – Petr se zamračil. – Kláro, proč mlčíš, mám mluvit za tebe?
– Nemlčím! – zasyčela dívka. – S Markem čekáme dítě.
– Tak, dobře… – překvapeně zamumlal Petr. – A co plánujete dělat?
– Vzít se! A rodit! A neodvažujte se mě odrazovat! Naše dítě se narodí!
– Klid, nikdo vás od ničeho neodvádí, musíme si to vyřešit sami. Řekni, rodiče Marka o tom vědí?
– Ano, domluvili jsme se, že dnes každý s rodiči promluví.
– A co? Ještě nevolal s výsledkem?
– Dobře, až zavolá, řekne mi. Teď mi dejte najíst, s vašimi vášněmi budu hladovět.
Petr a jeho žena se odebrali do kuchyně, kde Ivana rychle ohřála večeři a položila talíř před manžela.
– A co budeme dělat? – tiše se zeptala.
– Ještě nevím. Počkejme, co řeknou jeho rodiče, možná společně najdeme řešení.
Jen co skončila večeře, přišla nepříznivá zpráva od Marka: rodiče jsou proti, měli těžký rozhovor, skončil hádkou. Špatné zprávy.
O patnáct minut později Klára vyšla do obýváku s telefonem v ruce a tiše oznámila, přikrývajíc mikrofon:
– Matka Marka chce mluvit s někým z vás.
Ivana zkřížila ruce:
– Milý, mluv ty, prosím, já nemohu.
Petr zhluboka povzdechl a vzal sluchátko, zapnul hlasitou linku a přiložil prst k rtům.
– Haló, dobrý den, já jsem Petr, otec Kláry.
– Dobrý den, tady Jana, matka Marka. Náš syn dnes oznámil, že chodí s vaší dcerou, a podle jeho situace už plánují větší krok. Jste o tom informováni?
– Ano, mluvili jsme s Klárou.
– Výborně. Ale musíte vzít na vědomí, že jsme proti těmto velkým plánům – zdůraznila s jedovatým tónem. Náš syn musí studovat, získat vzdělání, budovat kariéru. Sňatek v prvním ročníku a dítě neplánujeme.
– I pro nás to nebylo plánované. Ale Klára čeká dítě s vaším synem. A co s tím uděláme?
– To jsou vaše starosti, Petře. Nejsem si jistá, že je dítě Marka. I kdyby bylo, tento trik „rychle se vzít, protože je těhotná“ nepůjde. Vaše dcera chce být vdaná, Mark má zázemí a byt, chápu to lidsky, ale jako matka udělám všechno, aby náš syn zůstal v klidu. I můj manžel má stejný názor. Mluvili jsme se synem, souhlasil a prosil, aby vaši dceru dále neobtěžoval. Ať dělá, co chce, a rodičovství je její záležitost, ne naše. Na shledanou.
Zazněly krátké tóny. Petr těžce pohlédl na své ženy a ponurým hlasem prohlásil:
– Slyšeli jste to? Stručně řečeno, dítě se narodí, otec je podlý, ale nic se neděje. Vezmeme akademický rok, pak se vrátíš, nejsi první ani poslední. Finančně pomůžeme, s dítětem pohlídáme. A s těmi podlými ještě vyřešíme. Já nejsem viník a ani dům není můj. Tak, uklidněte se, zaplačte, pokud potřebujete, ale krátce. Zvládneme to!
Odvedl Ivanu stranou:
– Dnes odvezmeš Kláru, aby nic nepokazila. Přeješ si s ní promluvit a uklidnit ji. Já si lehnu v jejím pokoji.
Za hodinu zazvonil zvonek.
– Kdo to může být? – rozčileně vykřikl Petr a šel otevřít.
Brzy se vrátil s mladým mužem.
– Marku! – Klára se vrhla k němu. – Přišel jsi pro mě?
– Ano, pro tebe. Petře, Ivano, přišel jsem Kláru vyzvednout.
– Kam, pokud to není tajemství?
– Zatím nevím. Pravděpodobně si vezmeme byt. Jsme dospělí, takže prosím, nerušte! Pojedeš se mnou? – zeptal se Marka Klára.
– Samozřejmě! Kamkoliv!
– Počkej, pár otázek. Tvá matka říkala, že jste všichni proti vašemu rozhodnutí s Klárou, včetně tebe.
– Ne úplně, Petře. To rozhodla matka. Otec souhlasil, já jen předstíral, že mě přesvědčili. Pak jsem vzal peněženku s pasem a kartou, a tady jsem.
– Tak, zajímavé! – Petr byl zjevně překvapen. – Chceš odvézt Kláru, vzít byt, a na jaké, prosím, peníze?
– Ano, docela dobře. Co říkáš, Ivano, pustíme dceru? Zdá se, že chlapec není tak jednoduchý, jak jsme si mysleli.
– Ani nevím, – pokrčila rameny Ivana. – Kam, noc je daleko.
– Správně, na noc ne. Teď rozhodneme. Chcete se vzít?
– Ano! – odpověděli oba.
– A dítě porodit?
– Stejná odpověď.
– Tak vás podpoříme, ale s podmínkami. Za prvé, Mark bude snažit usmířit se s rodiči, a ty, Kláro, ho podpoříš. Mark dnes zůstává u nás, noc je daleko, nikam nepůjde. Připravíme ti gauč v obýváku, zatím jsi jen host, dcera. Napíšeš rodičům, že spíš u kamarádů. Pak je připravíme na pravdu, ale bez hádek! Studium nezanedbávat! Zejména ty, – pokývl Markovi, – Kláro, půjdeš na mateřskou, pak doženeš školu. Pomůžeme s penězi a dítětem, ale nebudeme za vás pracovat. Civilní svatbu zatím po tichu, peníze šetřit. Poté můžeme oslavit větší svatbu. Souhlasíte?
– Ano, bez váhání, – odpověděl Mark.
– Já ale pořád chtěla svatbu, opravdovou, s závojem, limuzínou, hosty, – zklamaně protáhla Klára.
– Nyní ne, – oponoval ženich. – Nejprve civilně, potom, za rok či dva, oslavíme velkou svatbu.
– Dobře, jak chceš.
– Tak, děti, plány jasné, úkoly stanoveny. Připravit se ke spánku, zítra všichni brzy vstávají.
Ivana ještě zastavila Petra, když šel do kuchyně pro vodu.
– Poslouchej, jak jsi tak náhle změnil směr?
– Náhle, říkáš? Po rozhovoru s jeho matkou jsem se třásl. A teď tu je tento, jak jsem myslel, že „mamánkův syn“, ale je to opravdový muž. Neustoupil, nenechal svou lásku. Pro takového lze dceru provdat!
– Máš pravdu, milovaný! – políbením Petra se rozloučila a šla ukládat všechny po ložnicích.
Život všem ukázal lekci: láska se prověřuje skutky, ne slovy. A někdy ty nejtvrdší zkoušky jen posilují pouta, která opravdu něco znamenají.