– Ty nejsi naše krev
– Ty nejsi naše krev
„Ty nejsi naše krev,“ pronesla svobodná žena domácnosti a přehodila maso z talíře nevěsty zpět do hrnce.
Anna zůstala stát u sporáku, sevřela talíř v rukou. Na něm stále zůstal omáčka od guláše, který právě připravovala babička Ražena. Kousky masa mizely jeden po druhém v hrnci, jako by svářícím se pohledem svěřovala svou moc nad každým soustem.
„Promiňte?“ zopakovala Anna, nedůvěřivě.
„Co tu není jasného?“ Ražena si utřela ruce do zástěry a obrátila se k snášce. „Nepřijali jsme tě do rodiny. Sama jsi k nám přistoupila.“
V kuchyni se rozhostilo ticho, až bylo slyšet bublání polévky na sporáku. Anna položila talíř na stůl a odhodila pramen vlasů z čela. Ruce se jí třásly.
„Raženo, já nechápu. My s Vítem jsme přece pět let v manželství! Máme dceru…“
„A co z toho?“ přerušila ji svobodná žena. „Líza je naše krev, to je pravda. Ale ty zůstaneš cizí.“
Dveře do kuchyně se otevřely a vstoupil Viktor. Rozcuchané vlasy, rozepnutá košile, patrně si zdřímnul na pohovce po práci.
„Co se tu děje?“ zeptal se, rozhlížejíc se po ženě a matce. „Proč křičíte?“
„My nekřičíme,“ odvětila Ražena klidně. „Jen si povídáme. Vysvětluji tvé ženě, jak se má chovat v naší domácnosti.“
Viktor se zamračil a pohlédl na Annu. Ta stála bledá, se sevřenými rty.
„Mami, co jsi řekla?“
„Pravdu,“ odpověděla svobodná žena. „Že maso není pro všechny. Rodina je velká a kousků málo.“
Anna pocítila, jak se jí hrne knedlík do hrdla. To je všechno. Pět let se považovala za součást rodiny. Pět let se snažila babičce zavděčit, snášela její bodavé poznámky, doufala, že časem se vztahy zlepší.
„Víto, pojedu domů,“ tiše řekla manželovi. „K mámě.“
„Jaký domů?“ rozčílila se Ražena. „Tvůj domov je teď tady. Nebo si myslíš, že můžeš chodit a odcházet, kdy se ti zachce?“
„Mami, dost,“ Viktor přistoupil k Anně. „Co se stalo?“
Anna mlčela. Jak vysvětlit manželovi, že jeho matka právě dala najevo, že je tu nikdo? Že dokonce talíř guláše pro ni je už příliš?
„Sbalím Lízu,“ řekla místo odpovědi. „A odvezu ji k mámě na víkend.“
„To k čemu?“ vzpamatovala se Ražena. „Babička je poblíž, proč brát dítě pryč?“
„Babička si myslí, že její matka není krev,“ tiše odpověděla Anna. „Možná i pro vnučku se najde někde lepší místo.“
Otočila se a vyšla z kuchyně. Viktor ji chytil za ruku.
„Ančo, počkej! Vysvětli pořádně, co se stalo.“
Anna se otočila. Manžel na ni koukal s nechápavým výrazem a Ražena stála u sporáku, předstírajíc, že míchá polévku.
„Zeptej se mámy,“ řekla Anna. „Ona ti to lépe vysvětlí.“
V dětském pokoji si tříletá Líza hrála s panenkami. Když uviděla maminku, radostně k ní přiběhla.
„Maminko! Podívej, krmím Katku!“
„Výborně, dcero,“ Anna si sedla na paty a objala dítě. „A chceš jíst?“
„Chci! Babička řekla, že dnes bude guláš.“
„Bude, sluníčko. Jen my spolu pojedeme k babičce Galě.“
„K tvojí mamince?“ Líza se rozzářila. „Hurá! A táta pojede?“
„Ne, táta zůstane doma.“
Anna začala balit dětské věci do tašky. Šaty, punčocháče, hračky – všechno, co bude potřeba na několik dní. Zatímco skládala oblečení, vešla do pokoje Viktor.
„Ančo, co to je za dětskou školku? Kvůli nějaké blbosti odjíždět?“
„Dětská školka?“ Anna se narovnala a pohlédla na manžela. „Tvoje matka mi řekla, že nejsem krev! Vzala mi jídlo! To je blbost?“
„No ať si říká, co chce! Víš přece, že je výbušná. Zítra zapomene.“
„Já nezapomenu, Víto! Ne poprvé.“
„No tak přestaň! Matka je prostě unavená. V práci problémy, tak se vyřádila.“
Anna se zasmála, ale smích byl hořký.
„Unavená. Pět let unavená?! A všecko na mně vyřádí.“
„Tak to ignoruj!“
„Ignorovat, že mě v mém vlastním domě nazývají cizí? Víš, co říkáš?“
Viktor přešel po pokoji a třel si zátylek. Gestum, které dobře znal – vždy, když nevěděl, co říct.
„Ančo, kam půjdeš? Jsme rodina. Máme dítě.“
„Právě proto odcházím. Nechci, aby Líza slyšela, jak ponižují její matku!“
„Kdo tě ponižuje? Matka vyjádřila svůj názor.“
„Svůj názor?“ Anna přestala balit věci a pohlédla na manžela. „Víto, vzala mi jídlo! Řekla, že jsem cizí! To je názor?“
„No, možná to řekla ostře. Ale víš, matka celý život sama vychovávala naši rodinu. Otec odešel brzy, ona nás s bratrem vychovala. Přivykla si všechno kontrolovat.“
„A teď mám celý život snášet její kontrolu?“
Viktor si sedl na okraj postele a chytil manželku za ruce.
„Ančo, nesvařme se. Promluvím s matkou, vysvětlím.“
„Co vysvětlíš? Že jsem taky člověk? Že mám city?“
„Ano. Řeknu, aby nebyla hrubá.“
Anna zakývala hlavou.
„Víto, nejde jen o hrubost. Tvoje matka mě nepřijímá! A ty to víš.“
„Pět let nestačí?! Kolik ještě čekat?“
Z kuchyně zazněl hlas Raženy:
„Víto! Jdi už na večeři! Všechno vychladne!“
Viktor vstával.
„Pojďme, dáme si pořádnou večeři. Pak si promluvíme.“
„Ne, díky. Nemám chuť.“
Muž postál a pak odešel. Anna slyšela, jak mluví s matkou v kuchyni, ale slovům nerozuměla. Hlasy se střídaly, někdy zvýšené, někdy tlumené.
Vytáhla telefon a vytočila číslo matky.
„Mami? To jsem já. Můžeme přijet k tobě na pár dní?“
„Samozřejmě, dcero. Co se stalo?“
„Potom ti povím. Právě odjíždíme.“
„Dobře. Uvařila jsem boršč, bude ho přesně pro všechny.“
Anna se neubránila úsměvu. Sbalila Lízu, políbil ji do teplé hřívy, oblékla kabát a vyšla z bytu. Za ní se tiše zavřely dveře a v zámku s kovovým cvaknutím zůstal klíč na komodě v předsíni. V autě Anna nastartovala motor, podívala se do zrcátka: za oknem svítil osamělý světélko v kuchyni. Pak odjela a neohlédla se.
– Ty nejsi naše krev – prohlásila svobodná žena domácnosti a přehodila maso z talíře nevěsty zpět do hrnce.