V březnu voní České Budějovice tajícím sněhem, vlhkostí starých činžáků a zvláštním neklidem, jako by město dopředu tušilo cizí neštěstí. Karel Novotný, bývalý policejní kapitán, seděl u okna ve svém prošoupaném křesle a díval se, jak večer pomalu stírá barvy ze dvora, až z nich zůstává jen šedivý stín. Táhlo mu na devětašedesát. Tělo si pamatovalo každý rok jeho života: stará zranění, noční služby, sledovačky i nekonečné kilometry nachozené po budějovických ulicích. Jenže nejvíc ho teď nebolelo koleno, do kterého kdysi dostal kulku. Bolela ho duše. A na tu nezabíraly ani prášky na tlak.
Karel se narodil v roce 1957 v rodině železničáře. Dětství prožil nedaleko nádraží, za zvuku projíždějících vlaků a skřípění brzd. Otec, z něhož byl vždycky cítit olej, železo a poctivá práce, mu od malička opakoval jednoduchou věc: chaos neexistuje, pokud člověk umí vidět řád. Každá věc má své místo a každý čin svůj důvod. V roce 1975, kdy jeho vrstevníci toužili po džínách z Tuzexu a po kytaře, si Karel oblékl uniformu policejního učiliště. Tehdy ještě věřil v zákon bez jediné pochybnosti.
V roce 1985 se mu ale život zlomil úplně jiným směrem. Na městské slavnosti, mezi hudbou, smíchem a světly, poprvé spatřil Evu. Učitelku češtiny, která nosila v kabelce knížku básní a dívala se na svět jasnýma očima. Připadala mu jako někdo z jiného, čistšího a laskavějšího světa. On, už tehdy tvrdý kriminalista, ze sebe sotva dostal pár slov, když ji zval k tanci. O rok později se vzali. Pak přišla dlouhá společná desetiletí: dvě děti, nedostatek peněz, divoká devadesátá léta, nemoci, jeho služba a její nekonečná trpělivost. Eva pro něj byla místem, kam se člověk může vždycky vrátit. Domovem. Opěrnou zdí. Pravdou, o kterou se nemusel bát.
Právě proto bylo tak děsivé začít si v tom domově všímat něčeho cizího.
Nejdřív ho zarazila vůně. Za roky u policie se Karel naučil zachytit i drobnosti, které jiným unikaly. V bytě se čím dál častěji objevoval neznámý pach — hutný, drahý, pánský: tabák, dřevo, santal. Neměl nic společného s kolínskou, kterou používal on. Eva pokaždé mávla rukou. Jednou tvrdila, že se někdo navoněl ve sborovně, jindy že vedle ní v autobuse stál cizí muž, a pak zase že šála nasála pachy z ulice.
Potom přišly skleničky. Karel už několik let nepil vůbec — po infarktu mu lékaři alkohol přísně zakázali. Eva víno také nijak nevyhledávala. Přesto si během jediného týdne dvakrát všiml v myčce tenkých vinných sklenic, na jejichž dně zůstala narůžovělá stopa. A nevoněly po domácí višňovici, ale po dobrém suchém víně.
„Evo, byl u tebe někdo?“ zeptal se jednoho večera a snažil se, aby jeho hlas zněl klidně.
„Ne. Proč by měl?“ odpověděla, aniž se na něj podívala, zatímco ukládala kabelku na polici. „Ve škole je teď jen samý stres, to je celé.“
Lhala. Karel to poznal okamžitě. Za tolik let ji znal do nejmenšího pohybu. Když Eva neříkala pravdu, nepatrně jí ztuhlo pravé rameno.
Jenže nejhorší nebyla vůně ani skleničky. Nejhorší byla pravidelnost. Novotný celý život přemýšlel v souvislostech a instinktivně si všímal opakujících se vzorců. Eva začala chodit pozdě domů ve středu a v pátek. Říkala, že sedí v kabinetu, opravuje sešity a připravuje se na vyučování. A právě v ty dny se v bytě vznášel cizí parfém, nábytek jako by byl nepatrně posunutý a někdo se velmi pečlivě snažil zamést stopy.
Poslední kapkou byla sousedka, paní Růžena, neúnavná strážkyně všech domovních zpráv.
„Karle,“ zašišlala, když ho zastavila u vchodu, „k vám sem poslední dobou jezdí nějaký pán v černém autě. To auto, panečku, to se jen tak nevidí. Velké, drahé. Jako od nějakého papaláše. Přijíždí vždycky zrovna tehdy, když ty nejsi doma.“
Novotnému přejel po zádech mráz. Černé drahé auto v jejich klidném dvoře působilo stejně nepatřičně a znepokojivě jako výstřel uprostřed kostela.
Druhý den si v hlavě srovnal všechna pozorování, jako by byl znovu ve službě. Zeptat se přímo nedokázal. Starý kriminalista v něm nechtěl domněnky, ale fakta. Poprvé v životě si tak v duchu založil případ na člověka, kterého měl nejblíž.
„Sledovaná osoba: Eva Novotná. Manželka. Délka manželství — 33 let. Znaky: tichý hlas, unavené ruce, zvyk nést na sobě všechno sama. Předpoklad: nevěra?“
V pátek oznámil, že zajede na trh a pak se zastaví v garáži. Eva jen přikývla a na nic se nevyptávala. Místo trhu však Karel vystoupal o patro výš a usadil se na mezipatře tak, aby viděl na vchod, ale sám zůstal skrytý.
Nemusel čekat dlouho.
Do dvora tiše vjel černý terénní vůz. Drahý, lesklý, s tmavými skly. Vystoupil z něj vysoký muž kolem pětapadesáti, v kvalitním kabátě, jistý si každým krokem. Kráčel beze spěchu, jako člověk, který je zvyklý na nebezpečí i na moc. Jeho tvář Karlovi připadala matně povědomá. Někde hluboko, mezi starými případy, vybledlými vzpomínkami a služebními spisy, už ten profil kdysi viděl.
Výtah vyjel nahoru.