„V kavárně si každý platí svoje, nejsem sponzor“ — přesně takhle jsem si až do minulého pátečního večera myslela, že může mluvit jen člověk, který se snaží působit zásadově.
Je mi šestačtyřicet, jsem už dlouho rozvedená a pracuji jako hlavní účetní v menší dopravně-logistické firmě. Můj život je klidný, uspořádaný, děti jsou dospělé, a tak jsem si jednoho dne řekla, že možná nastal čas dát si ještě jednu šanci na vztah. Zaregistrovala jsem se proto na seznamce. Mezi záplavou nudných profilů a zpráv bez hlavy a paty mě okamžitě zaujal Vladimír.
Bylo mu osmapadesát. Na fotografiích vypadal opravdu důstojně: upravené prošedivělé vlasy, drahý oblek, jistý pohled a za ním zaparkované pěkné zahraniční auto. V profilu měl napsáno:
„Jsem zajištěný muž, vážím si domova, úrovně a hledám ženu pro vážný vztah — takovou, která už má dost kluků a příživníků.“
Musím přiznat, že to znělo docela lákavě. Psali jsme si asi týden. Vladimír se vyjadřoval kultivovaně, rád přidával citáty, mluvil o zásadách a budil dojem muže ze staré školy, pro kterého čest, dané slovo a důstojnost ještě nejsou prázdné pojmy.
Když navrhl setkání, vybral sám známou steakovou restauraci v centru Prahy. Podnik rozhodně nepatřil k levným: tlumené světlo, široké kožené sedačky, tmavé dřevo a vitrína s vyzrálým masem přímo v sále. Už tehdy mi problesklo hlavou, že na mě chce zřejmě udělat velký dojem.
Přišla jsem přesně, vlasy jsem si lehce upravila a oblékla si své oblíbené smaragdové šaty. Vladimír už seděl u stolu. Naživo byl o něco menší a znatelně zavalitější než na fotkách, ale vystupoval sebejistě, dokonce trochu povýšeně, jako někdo, kdo už údajně všechno viděl, všechno pochopil a teď může ostatním udělovat životní lekce.
„Víte, tenhle týden byl úplné peklo. Jednání, partneři, neustálý tlak… tělo si prostě žádá bílkoviny,“ pronesl hlasitě k číšníkovi tak, aby ho slyšeli i u vedlejších stolů. „Dejte mi rib eye. Medium. A víte co? Když už jsme venku, tak žádné troškaření. Přineste rovnou dva. Dneska mám hlad jako vlk. A k tomu láhev nejlepšího shirazu.“
Číšník zdvořile přikývl a odešel. Jeho chuť k jídlu mě samozřejmě zarazila, ale nic jsem neřekla. Říkala jsem si, že dospělý, zajištěný muž má právo povečeřet přesně tak, jak chce, zvlášť když je pátek večer.
Než nám přinesli objednávku, Vladimír rozjel dlouhý monolog. Vyprávěl o svých údajných obchodních úspěších, o tom, jak si ho váží zaměstnanci, jak na jeho názor dají partneři, a pak se nenápadně přesunul k tématu, které podle všeho miluje překvapivě mnoho mužů ze seznamek — k „vypočítavosti dnešních žen“.
„Víte, Hano,“ řekl poučným tónem právě ve chvíli, kdy číšník otevíral drahou láhev vína a naléval mu do sklenice. Mně nenabídl ani doušek, protože si dobře pamatoval, že jsem si objednala čaj. „Dnešním ženám jde jen o peníze. Nikdo se nedívá na muže jako na osobnost. Všechny hledají jen peněženku.
Já ale nejsem bankomat. Chci partnerský vztah, rovnoprávnost. Tak jako na Západě.“
Zdvořile jsem přikyvovala a vidličkou si opatrně nabírala krevety ze salátu. V tu chvíli už Vladimírovi přinesli maso. Dva obrovské kusy mramorovaného hovězího ležely na dřevěném prkénku, sálaly horkem a voněly kořením. Ve vzduchu se mísila vůně rozmarýnu, másla a opečené kůrky.
Můj společník se na steaky vrhl s takovou nenasytností, že jsem na okamžik musela sklopit oči. Krájel maso na velké kusy, strkal si je do úst, zapíjel vínem a přitom dál mluvil o důstojnosti, zásadách a „správných ženách“. Na bradě se mu leskla šťáva z masa. Upřímně řečeno, romantická podívaná to nebyla ani omylem.
Na konci večeře z obou steaků nezůstalo nic kromě prázdného prkénka a mastných stop, láhev shirazu byla dopitá do poslední kapky. Já jsem svůj čaj dávno vypila a jen jsem čekala, až celé to představení konečně skončí.
Vladimír si hlasitě odříhl do ubrousku, pohodlně se rozvalil na sedačce a luskl prsty na číšníka.
„Účet, mladý muži!“
Na stůl položili černou koženou složku. Vladimír ji líně otevřel, přelétl částku očima a jeho spokojený výraz se v jediné vteřině změnil v přísně obchodní. Potom složku klidně posunul ke mně.
„Tak, Hano. Celkem šestnáct tisíc osm set korun. Na tebe připadá osm tisíc čtyři sta.“
Na chvíli jsem ztuhla. Jako by ve mně někdo zmáčkl tlačítko pauzy. Podívala jsem se na účtenku, pak na Vladimíra a znovu na účtenku.
„Promiň, Vladimíre, slyšela jsem dobře? Ty chceš, abych zaplatila polovinu celého tohohle účtu?“
Pohlédl na mě podrážděně, jako bych se zeptala na něco naprosto hloupého.
„A co tě na tom překvapuje? V restauraci se účet dělí napůl. Nejsem sponzor, abych živil ženy, které skoro neznám. Jsme přece moderní lidé. Od začátku říkám, že chci rovnocenný vztah. Nebo patříš k těm, které se nechají koupit za kus masa?“
Takovou drzost jsem už dlouho nezažila. Můj salát a čaj stály přesně tisíc dvě stě korun. Všechno ostatní — přes patnáct tisíc — připadalo na jeho dva obrovské steaky a láhev drahého vína, kterých jsem se ani nedotkla. Ve skutečnosti si chtěl dopřát luxusní večeři napůl za moje peníze a obyčejnou lakotu schoval za vznešená slova o evropské rovnoprávnosti.
V prvních vteřinách jsem měla obrovskou chuť udělat scénu. Chtěla jsem tomu samolibému manipulátorovi v dobře padnoucím obleku říct všechno, co si myslím o jeho „zásadách“ i mužské ušlechtilosti. Jenže jsem účetní. Jsem zvyklá pracovat s čísly a dobře vím, že tam, kde stačí přesný výpočet, jsou zbytečné emoce jen ztrátou energie.
Usmála jsem se na něj svým nejmilejším úsměvem.
„Víš, Vladimíre, máš naprostou pravdu. Já jsem také pro evropský přístup, samostatnost a finanční férovost. Omluv mě, jen si na minutku odskočím přepudrovat nos a pak to všechno vyřešíme.“
Samolibě se ušklíbl, zjevně přesvědčený, že mu jeho jednoduchý trik vyšel. Opřel se dozadu a začal si párátkem čistit zuby.
Vstala jsem, vzala kabelku a zamířila směrem k toaletám. Jenže cestou jsem odbočila k pultu správce restaurace, kde právě stál náš číšník.
„Mladý muži,“ řekla jsem tiše, ale pevně, „prosím vás, vystavte mi samostatný účet. U stolu číslo čtyři jsem měla jen zelený salát s krevetami a čaj.“
Číšník už nejspíš situaci dávno pochopil, protože bez jediné zbytečné otázky přikývl. Rychle naťukal několik položek do terminálu.
„Tisíc dvě stě korun,“ oznámil.
Přiložila jsem kartu, zaplatila svou objednávku a přidala mu tři sta korun v hotovosti jako spropitné.
„A všechno ostatní,“ udělala jsem krátkou pauzu, „včetně dvou rib eye steaků a láhve vína, prosím předejte mému doprovodu. Velmi trval na oddělené platbě, jako pravý Evropan.“
Ke stolu už jsem se nevrátila. Prošla jsem klidně sálem tak, aby mě Vladimír určitě zahlédl. U východu jsem zachytila jeho pohled. Pořád seděl a čekal, přesvědčený, že se za chvíli poslušně vrátím a vytáhnu peněženku. Poslala jsem mu vzdušný polibek, přátelsky zamávala a vyšla do chladného pražského večera.
Cestou domů taxíkem mi telefon doslova vibroval v ruce. Vladimír volal snad pětkrát za sebou. Pak začaly chodit zprávy. Nejdřív zmatené: „Hano, kde jsi? Číšník chce zaplatit.“ Potom rozhořčené: „Co si to dovoluješ?“ A nakonec už vyloženě zuřivé: „Jsi malicherná, vypočítavá podvodnice! Normální lidé se takhle nechovají!“
Později jsem se dozvěděla, že „úspěšný podnikatel“ neměl na kartě ani dost peněz na večeři, kterou si sám objednal. Musel obvolávat známé a prosit, aby mu půjčili, jen aby mohl zaplatit účet za vlastní chamtivost.
S obrovským uspokojením jsem jeho číslo zablokovala a celou konverzaci smazala. Tak jsem poznala skutečného moderního „děliče účtů“ — muže, který se tak bojí, že ho někdo využije, až se sám ochotně pověsí ženě na krk a svou lakotu nazývá krásnými slovy o rovnosti.
Potkaly jste také podobné typy — lidi, kteří se pokoušeli řešit své finanční problémy pod maskou férového partnerství a moderní rovnoprávnosti? Jak jste se z takové situace dostaly?