Dcerka
Annu si osvojili, když jí bylo teprve pět let. Na svůj věk byla drobná, hubená a vedle ostatních dětí působila skoro jako maličká panenka. Na nové rodiče se dívala opatrně, jako by se bála uvěřit, že si ji opravdu odvedou, že už nebude muset zůstávat v dětském domově a že i ona bude mít domov, maminku a tatínka. V domově ji měli všichni rádi. Připomínala jemnou porcelánovou panenku: světlé kudrny, velké modré oči, malý lehce zvednutý nosík a ústa jako mašličku. Byla tichá, hodná, něžná, vždy ochotná pomoci, nikdy se nevztekala, a vychovatelkám se s takovou holčičkou loučilo opravdu těžko.
Maminka Jana a tatínek Petr byli laskaví, srdeční lidé. Přijali Annu bez výhrad a velmi brzy ji začali milovat jako vlastní dceru. Prarodiče z obou stran ji také přivítali vřele, bez chladu, bez nedůvěry, bez pocitu, že je v rodině cizí. Jen jedné věci Anna nerozuměla. Občas se na ni maminka Jana zadívala tak hlubokým, bolestným pohledem, až se holčičce sevřelo srdce. Cítila, že se za tím pohledem skrývá něco nevysloveného, ale nedokázala si to nijak vysvětlit. Jinak se k ní všichni chovali krásně a Anna si na novou rodinu rychle zvykla. Zdálo se, že její život se konečně uklidnil.
Když bylo Anně sedmnáct, tatínek Petr náhle onemocněl. Lékaři mu našli rakovinu, jenže nemoc odhalili příliš pozdě a naděje na léčbu už byla téměř mizivá. Petr doma pomalu a tiše dohasínal. Jednoho dne se Anna vrátila ze školy — tehdy chodila do posledního ročníku — a uviděla maminku celou uplakanou, zatímco otec vypadal nezvykle rozrušeně.
— Tati, co se stalo? — zeptala se vyděšeně.
— Aničko, nic… jen mě to hrozně bolí, — zachraptěl otec. — Musím ti něco říct. Celý život jsem tě moc miloval a miluju tě pořád. Jsi moje dcera. Byl jsem šťastný, že jsi byla s námi. Chci, aby sis to navždy pamatovala.
— Tati, děkuju, — rozplakala se Anna. — Já tě taky strašně miluju. To já vám musím děkovat, že jste si mě vzali, vychovali mě a dali mi rodinu.
— Zeptej se maminky… ona ti všechno poví, — pokusil se dodat Petr, ale slova se mu začala plést a už nedokázal mluvit srozumitelně.
Za tři dny Petr zemřel. Anna pomáhala matce s pohřbem, starala se o domácnost, vařila, vyřizovala nutné věci, a na vážné rozhovory nezbývala síla. Jana jako by v žalu zkameněla. Všechno dělala mechanicky, bez života, jako by s manželem odešel i kus její vlastní duše.
Uplynuly tři roky. Anna se vyučila švadlenou a nastoupila do krejčovského salonu. Několikrát se pokusila vrátit k poslednímu rozhovoru s otcem a ptala se matky, co jí chtěl říct. Jana se však pokaždé vymluvila. Tvrdila, že Petr už před smrtí pořádně nevěděl, co říká, ale přitom uhýbala pohledem. Tajemství zůstávalo zavřené.
S Tomášem se Anna seznámila na výstavě psů. Přivedla ji tam kamarádka, která tam předváděla svého krásného německého ovčáka. Anna procházela mezi klecemi, dívala se na zvířata a najednou si všimla mladého muže, který stál u malých kníračů a s očividným smutkem pozoroval ty veselé drobné psy. Nedalo jí to a přistoupila k němu.
— Dobrý den, já jsem Anna. Proč se na ně díváte tak smutně?
— Dobrý den, já jsem Tomáš. Klidně Tom. Od dětství miluju malé knírače. Celý život jsem po takovém psovi toužil, ale rodiče mi ho nikdy nedovolili. Říkali, že se o něj nebudou starat.
Tak se dali do řeči. Tomáš byl otevřený a obyčejný kluk bez přetvářky. Jeho otec pracoval u policie a matka učila češtinu a literaturu. Anna mu také vyprávěla o sobě: že vyrůstala v dětském domově, že má adoptivní rodiče, ale velmi dobré. Začali se scházet. Tomáš představil Annu svým rodičům a ona ho přivedla ke své mamince. Postupně všechno směřovalo ke svatbě. Tomášovi rodiče pozvali Annu a Janu k sobě domů, aby společně probrali nadcházející oslavu.
Když Anna s matkou vešly do Tomášova domu, jeho rodiče jim vyšli naproti. Jana se podívala na Tomášova otce, zbledla, jako by spatřila ducha, a pronesla:
— Anno, jdeme pryč. Žádná svatba nebude.
Zmatená dívka matku poslušně následovala, zatímco Tomáš i jeho rodiče zůstali stát v naprostém úžasu a nechápali, co se právě odehrálo. Několik dní se Anna snažila z Jany dostat pravdu, ale matka jen plakala a opakovala, že svatba nebude. Nakonec ticho prolomili sami Tomášovi rodiče. Přišli k Janě i se synem.
— Jano, musíme si promluvit, — řekl Karel, Tomášův otec. — Musíš všechno říct. Už toho tajení bylo dost.
— Dobře, — odpověděla Jana tiše. — Teď už se před tím asi opravdu neschovám.
Jana poznala Karla ještě na střední škole. Přišel k nim do posledního ročníku jako nový žák, přistěhoval se s rodiči z jiného města. Láska mezi nimi vzplála okamžitě — silná, mladá, skoro pohádková. Jenže pohádka skončila ve chvíli, kdy Jana zjistila, že čeká dítě. Tehdy zasáhli rodiče a všechno rychle rozhodli po svém. Karla poslali na vojnu — bylo mu právě osmnáct — a Jana musela rodit, protože těhotenství už bylo daleko. Porod byl těžký, dívku sotva zachránili. Potom jí řekli, že se narodila mrtvá holčička, a dodali, že další děti už nikdy mít nebude. Janini rodiče se brzy odstěhovali do jiné části města a časem se ta bolestná událost jako by ztratila v minulosti. Jana se dlouho nedokázala vzpamatovat. Karla vidět nechtěla, protože si ho spojovala s bolestí ze ztráty dcery. Po čtyřech letech její rodiče zemřeli krátce po sobě a matka se Janě před smrtí přiznala, že její holčička ve skutečnosti žije a je v dětském domově. V té době už byla Jana vdaná za Petra. Přemluvila manžela, aby si z domova osvojili malou dívku, ale neřekla mu, že je to její vlastní dcera. Pravdu Petrovi přiznala až ve chvíli, kdy umíral.
— Takže ty jsi moje skutečná máma a Tomášův otec je můj vlastní táta? — zeptala se Anna otřeseně.
— Ano, dceruško, — rozplakala se Jana.
— Aničko, jsem šťastný, že jsi moje dcera, — řekl Karel. — A teď z tebe ještě bude moje snacha.
— A co Tomáš? — zeptala se Jana bezradně.
— Tomáš není můj syn podle krve. Oženil jsem se s Evou, když mu byl teprve rok, a vychoval jsem ho jako vlastního. Moc ho miluju a vždycky jsem ho považoval za svého syna.
— Tak to je tedy obrat, — vydechl Tomáš. — Znamená to, že si Annu přece jen můžu vzít?
— Samozřejmě, synku. Ať vám láska vydrží!
Svatba byla veselá, hlučná a šťastná. Spokojení byli všichni, ale nejvíc zářil Karel, i když v sobě cítil zvláštní chvění: nejspíš ještě nikdo před ním nevdával vlastní dceru za svého adoptivního syna. Mladí se brzy odstěhovali od rodičů a splnili si dávný sen — pořídili si dva malé knírače.