— Uvolni byt, já se vdávám a budeme tady bydlet! — vyhrkla nevlastní dcera chladným tónem.
Lucie zvedla hlavu od papírů a přikývla:
— Děkuji, Nela. Hned to vyřídím.
Odložila práci a zamířila na personální oddělení, přemýšlela o dovolené. Toužila po jihu, ale manžel, Petr, tvrdohlavě opakoval: „Na co připlácet? Chata je nejlepší odpočinek.“ Lucie se nebránila. Za osm let manželství se naučila, kdy mlčet.
Po návratu našla několik zmeškaných hovorů od Petra. Neobvyklé, málokdy ji rušil v práci. Vyzvedla telefon.
— Lucie, můžeš přijít dřív? — jeho hlas zněl napjatě.
— Stalo se něco?
— Přijela Alžběta. Říká, že potřebuje mluvit.
Alžběta byla Petrova dcera z prvního manželství. Dvacet šest let, bydlela v Praze, objevovala se jen zřídka. Obvykle, když potřebovala peníze.
— Dobře, budu tam kolem šesti.
Odhlasila si odchod a vyrazila domů. Třípokojový byt v Nuslích zdědila po rodičích. Když se vdávala, ani na chvíli nepomyslela na předmanželskou smlouvu. Milovala, takže důvěřovala.
Po otevření dveří zaslechla živou konverzaci v obýváku. Alžběta něco vášnivě vysvětlovala, Petr přikyvoval. Lucie vstoupila.
Na pohovce seděla Alžběta v elegantních šatech, vedle ní mladý muž v drahém obleku. Na stole šampaňské.
Alžběta konečně zhodnotila Lucii pohledem plným výpočtu.
— Seznam se, tohle je Adam, můj snoubenec.
Lucie mu zdvořile potřásla rukou.
— Posaď se, — mávl Petr směrem k volnému křeslu. — Alžběta chce probrat důležité věci.
Lucie se posadila, cítila podraz.
— Uvolni byt, já se vdávám a budeme tady bydlet, — rozhodně prohlásila Alžběta.
Lucie zůstala zaskočená.
— Cože?
— Slyšela jsi správně. Potřebujeme tento byt.
— Alžběto, to je Luciin byt, — nervózně zašeptal Petr.
— Táto, jsi tu přihlášen osm let. Podle zákona máš nárok na podíl. A já jsem tvoje dcera a dědička.
Lucie cítila, jak jí krev pulzuje v spáncích.
— Petře, co to je za nesmysl?
Muž odvracel oči, mačkal v ruce ubrousek.
— Lůci, má Alžběta v něčem pravdu. Možná bychom to mohli probrat?
— Probrat co?! — vyskočila Lucie. — To je můj byt!
— Ale táta má taky práva, — Alžběta vytáhla dokumenty. — Konzultovala jsem s právníkem. Přihlášení, společné hospodaření, soud mu může přiznat polovinu.
— Jsi vůbec normální? — obrátila se Lucie na manžela. — Petře, řekni něco!
— Lůci, nedělej skandál. Alžběta je mladá, potřebuje bydlení. A my nějak…
— „Nějak“?! — nevěřila svým uším. Osm let spolu a on je připraven ji vyhodit na ulici.
— Logické, — přidal Adam. — Mladému páru je třeba prostor.
— A vy kdo, abyste rozhodovali?! — vybuchla Lucie.
— Budoucí zeť.
— Žádný zeť nejsi.
— Lucie, nebuď hrubá, — naštvala se Alžběta. — Adam je z dobré rodiny, jeho otec má síť restaurací.
— Tak ať si koupí vlastní byt.
— Na co, když můžeme získat tento? — pokrčila rameny Alžběta. — Táto, chceš, abych byla šťastná, ne?
— Samozřejmě, dcero.
— Tak ji přesvědč. To je i tvůj byt.
Lucie vytáhla telefon.
— Co to děláš? — znejistěl Petr.
— Volám právníkovi. Radím vám odejít.
— Lůci, ne, — natáhl se po ní, ale odvrátila se.
— Haló, pane Nováku? Potřebuji konzultaci. Zítra v deset? Děkuji.
Odložila telefon.
— Díky všem, jste volní. Musím přemýšlet.
— To je i můj domov, — začal Petr.
— Ne, to je můj domov. Ty jsi tu jen přihlášen, — postavila se Alžběta. — Táta má právo být tady a já jako host taky.
— Zavolám policii.
— Jak se opovažuješ?! — vzplanula Alžběta. — Táto, snášíš to?
Petr pobíhal mezi nimi.
— Lůci, co to má znamenat…
— Hotovo. Jdu k přítelkyni. Až se vrátím, vy tu nebudete.
Vyšla, třesoucí se vztekem. Osm let. Osm let důvěry a konec.
Přítelkyně Iveta bydlela blízko. Když Lucie dorazila, Iveta hned poznala, že je průšvih.
— Vejdi, vyprávěj.
U čaje Lucie vyložila vše. Iveta kroutila hlavou.
— Říkala jsem ti předmanželskou smlouvu. Ale ty „láska, důvěra“.
— Nech toho, Ivo.
— Dobře. Co budeš dělat?
— Zítra k právníkovi.
— A co s Petrem?
Lucie zaváhala. Mít dál vedle sebe zrádce?
— Rozvod.
Telefon zazvonil. Petr. Odmítla hovor.
— Nemáš co říct?
— Nemám. On si vybral.
Ráno rovnou k právníkovi. Pan Novák, šedovlasý muž s bystrýma očima, ji vyslechl.
— A co jejich hrozby?
— Vymáhání. Můžete podat trestní oznámení.
V práci ji Petr neustále vyhledával. Ignorovala ho.
Večer se vrátila a našla ho v kuchyni.
— Lůci, konečně.
— Kde je Alžběta?
— U Adama. Promluvme si.
— O čem? O tom, že jsi mlčel, když chtěla můj byt?
— Lži. Říkala, že konzultovala právníka. Ty jsi věděl.
Sklopil oči.
— Lůci, je to přece moje dcera.
— A já kdo? — zvedla hlas. — Rozvod.
— Počkej!
Odešel. V bytě zavládlo ticho a klid.
Za týden zazvonil telefon.
— Lucie Nováková? To je Adamova matka. Chci se omluvit.
Ukázalo se, že Alžběta lhala o těhotenství. Adam trval na testu, podvod vyšel najevo. Rozloučili se.
Rozvod proběhl rychle. Petr se o majetek nepřel, jen se omluvil. Lucie mu odpustila, ale cesta zpět neexistovala.
V práci se objevil nový programátor David. Skromný, chytrý, s laskavýma očima. Pomohl s počítačem, pozval na kávu.
— Jste vdaná? — zeptal se přímo.
— Byla jsem. Nedávno rozvedená.
— Pokud se smí říct, proč? — chtěla vědět.
Lucie se usmála.
— Ukázalo se, že jsme odlišní lidé.
— Chápu. Před pěti lety jsem také…
Začali spolu chodit. Kino, procházky, rozhovory.
Jednoho dne v parku narazili na Petra s Alžbětou. Bývalý manžel se zarazil, dcera se mračila.
— Ahoj, Lucie.
— Ahoj. To je David.
Alžběta táhla otce za rukáv:
— Táto, jdeme!
Když odešli, David se zeptal:
— Bývalý?
— Ano.
— A ta dcera?
— Odkud víš?
— Iveta mi řekla. Jsme v jednom oddělení.
Vzali se za ruce.
— Jsem rád, že jsi rozvedená.
— Proč?
— Jinak bychom se nikdy nepotkali.
Lucie se usmála. Život je zvláštní. Někdy ztráta otevře dveře k něčemu lepšímu.
Večer prohlížela staré fotografie. Osm let. Bylo i hezké. Ale když přišel čas volby, Petr ji zradil. A ona obstála.
Telefon vibroval. Zpráva od Davida: „Děkuji za dnešek. Uvidíme se zítra?“
Odpověděla: „Samozřejmě“.
Život pokračoval.