Už dlouho jsem se vzdala online seznamek. Vždyť lidi jsou dospělí, každý s vlastní minulostí, zkušenostmi a životními lekcemi — měl by už být čas umět se dívat realisticky na sebe i na ostatní.
Ale minulý pátek mě kamarádka přemluvila, abych se znovu podívala do aplikace. Smála se a nahlas mi četla výtvory místních nápadníků, jeden zvláštnější než druhý. Neodolala jsem, stáhla aplikaci znovu — a během deseti minut jsem pochopila, že jsem narazila na opravdový poklad.
Z obrazovky na mě hleděl muž. Vypadal spolehlivě přes šedesát, přestože v profilu hrdě stálo: 58. Fotka byla pořízena zespoda, pravděpodobně aby jeho tvář působila důležitě a vážně.
Nejzajímavější ale bylo jeho popis. Přelouskala jsem ho dvakrát, protože zpočátku jsem si myslela: to přece nemůže být vážně míněno. Stálo tam:
„Hledám ženu pro vážný vztah. Věk maximálně 45 let (duší jsem mladý). Štíhlá, bez zlozvyků a přebytečných kil. Vlastní bydlení podmínkou — nenavštěvuje mě žádné finančně zaměřené dámy, kterým jde jen o mé čtvereční metry. Požadavky: vytvářet útulný domov, dobře vařit, pečovat o muže, vyhýbat se hysterii. Ženy s dětmi či finančními problémy nechť nepíší.“
Seděla jsem na gauči a cítila, jak ve mně současně rostou pobouření i divoké vzrušení. Takže tento „mladý duchem“ gentleman hledá na pozadí starého bytu ženu mladší, štíhlou, samostatnou, s vlastním bydlením, aby se o něj starala? Jen proto, že se rozhodl ji obšťastnit svou přítomností?
Obvykle takové muže prostě přeskočím. Ale tady se ve mně probudil opravdový badatelský zájem. Moc mě zajímalo, co se skrývá za takovým seznamem požadavků.
Můj profil byl téměř prázdný: bez obličeje, jen fotografie zezadu u moře. Věk jsem uvedla — 43 let. A napsala jsem mu první.
„Petr, dobrý večer! Přečetla jsem váš profil a hned jsem pochopila: to je on, muž snů, který přesně ví, co chce. Hodím se vám: štíhlá, bydlím sama ve vlastním třípokojovém bytě v centru, ráda vařím a peču koláče. Jen stále nenacházím člověka, o kterého bych chtěla pečovat. Jste ještě volný?“
Odpověď přišla téměř okamžitě — asi za tři minuty. Zřejmě Petr hlídal telefon v očekávání své ideální ženy.
„Dobrý večer. Ano, volný. Ale hned upozorňuji: jsem muž s požadavky. Pro mě je důležité, aby žena znala svou roli. Výška a váha?“
Málem jsem se zakuckala čajem, ale odpověděla jsem upřímně: 165 cm a 60 kg. Petrovi to vyhovovalo. Hned navrhl nejprve zavolat a pak se setkat. Schůzku domluvil na další den v parku u metra.
Když jsem navrhla zajít do kavárny, protože pršelo, Petr tajemně odvětil:
„Raději procházky venku. Nemám rád ta místa, kde se platí jen tak za nic.“
Vše bylo jasné. Náš „princ“ byl také člověk neobvykle spořivý. Do parku jsem přišla připravená, oblečená jednoduše, ale vkusně. Petr už seděl na lavičce. Ve skutečnosti vypadal na svůj věk a přibližně o pět let víc. Měl na sobě ošoupanou větrovku a v rukou točil klíče od auta.
Pozdravily jsme se. Hned mě od hlavy k patě prohlédl pozorným, téměř účetním pohledem. Zřejmě jsem test na postavu prošla, protože souhlasně přikývl a navrhl jít se projít.
Prvních patnáct minut Petr mluvil jen o sobě. Spíše stěžoval. Na bývalou manželku, která prý neuměla hospodařit, na šéfy, kteří neocenili jeho schopnosti (pracoval jako strážce, tři dny v týdnu), na mladé, na ceny a samozřejmě na sobecké ženy, které chtěly jen jeho peníze. Jaké přesně, jsem se raději nepídila.
„A vy,“ konečně si vzpomněl na mě, „říkala jste, že máte třípokojový byt v centru. Zanechali vám ho rodiče, nebo jste ho získala po bývalém manželovi?“
Jeho tón byl takový, jako by už duševně přesouval své věci do mého obýváku. A v tu chvíli jsem pochopila: nastal čas testu. Těžce jsem vydechla, udělala nejnešťastnější výraz, na který jsem schopná, a podívala se mu přímo do očí.
„Petře, jste tak pronikavý muž… Musím se přiznat. Nechci začínat vztah lží.“
Okamžitě se napjal. Dokonce i krok zpomalil.
„Byt mám opravdu,“ pokračovala jsem téměř tragickým šepotem, „ale před měsícem nastala pohroma. Dcera se rozvedla, manžel ji vyhodil. Přijela ke mně s třemi dětmi a dvěma labradory.“
Petrovy oči se výrazně rozšířily.
„Teď je doma prostě chaos,“ téměř jsem vzlykla. „Nepřetržitý hluk, děti běhají, psi štěkají, místa je málo. Tak se unavila! A když jsem viděla váš profil, hned jsem pochopila: to je osud. Chcete přece útulný domov a péči! Jsem připravena vařit vám polévku, hlavní jídlo, kompot, masírovat nohy večer, starat se, prach utírat… Jen, Petře, pusťte mě k sobě aspoň na rok, než dcera vyřeší hypotéku. Máte přece malý kout pro svou múzu? Zabere to málo místa!“
Nastala ticho takové intenzity, že bylo slyšet i auta na sousední třídě. Petr ztuhl. Jeho tvář, ještě nedávno plná sebejistoty, náhle zčervenala.
„E-e…“ vyrazil opatrně, couvajíc. „Pobyt? U mě?“
„Samozřejmě! Jste muž, opora, pán! A já budu vedle, tichá a oddaná. Dokonce přinesu vlastní záclony, aby bylo útulněji. A palačinky každé ráno…“
„Tak, víte co!“ — princ náhle vzplanul. „Nezdržujte mě! V profilu jsem jasně napsal: s bytovými problémy nepsat! No toto — chtěla jste se usadit v cizím bytě! A já si myslel, že jste slušná žena!“
Otočil se tak prudce, že málem zakopl o vlastní nohu, a téměř běžel k východu z parku. Ani se nerozloučil. Prostě zmizel v davu, zachraňoval své drahocenné čtvereční metry před hrozivou nájezdnicí.
A já stála uprostřed aleje a smála se tak hlasitě, že se lidé kolem otáčeli.
Doma jsem hned otevřela aplikaci. Samozřejmě, Petr mě už zablokoval. Ale jeho profil nikam nezmizel. Stále hledal štíhlou, bezproblémovou ženu s bytem, která by mu zpříjemnila život a zajistila klidnou, spokojenou starobu.
Je to směšné? Ano, ale jen z poloviny. Protože za tím smíchem je i smutek. Odkud u některých mužů v takovém váženém věku pramení železná jistota vlastní výjimečnosti?
Proč opravdu věří, že jen jejich existencí může žena s bytem, normální vizáží a klidným životem dobrovolně převzít kompletní domácí péči?
Možná jim to kdysi někdo vsugeroval, že jsou darem osudu, a oni tomu nedokázali přestat věřit?