— Vypadni z našeho bytu, nejsi naše rodina!
— Táhni pryč, tady už pro tebe není místo! — vyštěkl Petr přímo u vchodu do porodnice. Jenže druhý den ráno zůstal stát jako opařený, když pochopil, co se přes noc stalo.
Skleněné dveře zádveří se co chvíli rozletěly a dovnitř vpustily ostravský duben — syrový, prašný, páchnoucí mokrým sněhem, výfukovými plyny a studeným asfaltem. Lenka si opatrněji přitiskla k sobě zavinovačku s miminkem. Růžová stuha sklouzla po hladkém saténu. Dcerka tiše oddychovala, zabořená nosíkem do krajky.
— Lenko, co tam stojíš? — Petr ani nevešel dovnitř. Zůstal na schodech, nervózně si poklepával po kapse bundy. Kytici nedržel. Jejich společná škodovka, na kterou měli ještě dva roky splácet úvěr, stála opodál napůl na trávníku.
Vedle Petra stála napřímená Jarmila Novotná, jeho matka. Záda měla nepřirozeně rovná, jako by ji někdo podepřel tyčí. Upravila si límec béžového kabátu a zadívala se někam za Lenku, směrem k vrátnici.
— Myslela jsem, že zajedeš autem až ke vchodu, — udělala Lenka krok ven. Průvan ji okamžitě švihl kolem kotníků. — Je zima. Vzali jste tu podložku?
Petr se ani nepohnul. Díval se na ni tak, jako by před ním nestála žena po porodu, ale vadný kus z výroby, který omylem spadl z pásu rovnou k jeho nohám. Takové pohledy Lenka znala ze směny. Zmetek. Vyřadit. Přetavit.
— Podložku jsme nevzali, — řekl Petr a vytáhl z kapsy svazek klíčů. Pomalu z něj odepnul jeden s plastovou hlavou od škodovky. — A autem blíž nepojedu. Máma říkala, že takhle to bude poctivější. Hned. Bez slz a divadla.
Lenka se nejdřív podívala na klíč. Potom na tchyni. Ta se konečně uráčila pohlédnout jí přímo do tváře.
— Tvoje věci jsme sbalili, Lenko, — pronesla Jarmila Novotná klidně, téměř jednotvárně, jako hučení ventilace v hale. — Karel, tvůj bratr, si je večer odveze. Petr bude zatím u mě a ten byt od zítřka pronajmu. Musím zaplatit dluhy za chalupu.
— Jaký byt? — Lenka ucítila, jak jí začínají tuhnout prsty na pravé ruce. Zavinovačka s dítětem najednou ztěžkla, jako by v ní neleželo novorozeně, ale kámen. — Vždyť tam bydlíme tři roky. Dělali jsme tam rekonstrukci. Lepili jsme tapety do dětského pokoje…
— Bydlela jsi tam jen proto, že jsme byli slušní, — usekl Petr. — Byt je mámin. Ona ho koupila, ona rozhoduje. Ty pro nás nejsi nikdo. A dítě… Máma říká, že se ještě musí zjistit, čí vůbec je. Chodila jsi na noční směny, ne? Kdo ví, co jsi tam dělala.
Lenka sledovala jeho ústa. Na rtech mu seděl pokřivený, skoro spokojený úšklebek. Bylo vidět, že si tu řeč v hlavě přehrával mnohokrát. Jarmila Novotná sotva znatelně kývla, jako by tím potvrdila, že každé slovo padlo správně.
— Odejdi, Lenko. K bratrovi na ubytovnu, ke své matce na vesnici, kam chceš. Klíče od auta dej Petrovi. Na to auto sis nevydělala, sedíš přece doma na mateřské.
Petr udělal krok dopředu a prostě jí vytrhl klíče z ochablých prstů. Lenka nestačila sevřít ruku. Dívala se jen na růžovou stuhu. Jeden její konec byl roztřepený, nitka se uvolnila a zachytila o knoflík.
— Věci jsou u mámy v garáži, — dodal Petr. — Ať si je Karel vyzvedne do zítřejšího poledne. Pak vyměním zámek.
Otočili se téměř současně. Petr otevřel matce přední dveře auta. Motor zachroptěl, vyplivl šedavý kouř a škodovka se rozjela. Lenku nechali samotnou na chodníku před porodnicí. V náručí měla jen růžový uzlíček a igelitku s šaty na propuštění, které si nakonec ani neoblékla.
Stála tam možná deset minut. Kolem ní procházeli šťastní otcové s květinami, babičky s balonky, někdo do ní nechtěně narazil ramenem a omluvil se.
Lenka vytáhla telefon. Displej byl prasklý — před měsícem ho Petr upustil a slíbil, že ho nechá opravit, ale samozřejmě se k tomu nikdy nedostal. Vytočila bratra.
— Karle? Kde jsi?
— Na směně, Leni. Co se děje? Už vás pustili? — mluvil rychle, v pozadí duněl kov.
— Pustili. Karle… Petr mě vyhodil z bytu. Řekl, že ho budou pronajímat. Vzal mi klíče. Přijedeš?
Na druhém konci nastalo ticho. Jen někde v dálce bouchal lis: jednou… podruhé… potřetí.
— Do háje, Leni… Já ti říkal, že je divnej. Dobře. Dodělám směnu a za tři hodiny jsem u tebe. Vezmu si taxík, i kdyby mě to mělo zruinovat. Sedni si zatím dovnitř do haly, ať nenastydneš. Proboha, jak tohle mohl udělat?
Lenka hovor ukončila. Tři hodiny. V kapse měla čtyři stovky — zbytek peněz, které jí máma dala „na doktory“.
Do teplé haly se nevrátila. Jen se vydala k zastávce. Vítr cuchal krajku na zavinovačce. Dcerka se probudila a tiše zaplakala.
— Pšš, Eliško, — zašeptala Lenka. — Hned. Jenom… pojedeme jinou cestou.
Nastoupila do tramvaje směrem na Porubu. Lidé po ní pokukovali, po ženě s novorozenětem, a někdo jí mlčky uvolnil místo. Lenka hleděla z okna na šedivé domy, mokré chodníky a nebe, které viselo nad městem nízko jako špinavá deka.
K bratrovi na ubytovnu nejela. Vystoupila u starého paneláku na okraji sídliště — tam kdysi bydlela její prateta Božena. Zemřela před dvěma lety. Byt od té doby stál prázdný a zamčený. Petr byl přesvědčený, že se dávno prodal, prý aby se zaplatily jeho svatební dluhy a spotřebiče na splátky. Sám tehdy Lenku vezl k notářce, ale dovnitř ani nešel. Kouřil na schodišti.
Lenka došla ke vchodu. V kabelce, pod podšívkou, měla starý klíč. Nosila ho pořád u sebe — zvyk kontrolorky kvality: mít po ruce náhradní nástroj, kdyby ten hlavní selhal.
Dveře povolily s těžkým zaskřípěním. Do nosu ji udeřil pach prachu, starých novin a zatuchlého chladu. Nábytek tam skoro nezůstal — jen proleželý gauč a rozviklaný stůl. Ale bylo tu aspoň ticho.
Lenka položila Elišku na gauč, ani ji nesvlékala. Sama si sedla vedle ní. Ruce se jí třásly tak silně, že nedokázala rozepnout zip u bundy.
Potom vytáhla z tašky s dokumenty modrou složku, kterou dostala v porodnici. Za propouštěcí zprávou a potvrzeními ležel zažloutlý papír — osvědčení o dědictví.
V jedné věci měl Petr pravdu: byt na Jiráskově ulici, odkud ji vyhnali, skutečně patřil Jarmile Novotné. Ale něco nevěděl. Nebo na to pohodlně zapomněl.
Lenka otevřela bankovní aplikaci. Prst jí zůstal viset nad tlačítkem „Převody“.
Na společném účtu, kam posílala své prémie a peníze, které jí zůstaly po pratetě Boženě, leželo dvě stě osmdesát tisíc korun. Účet byl vedený na její jméno, ale Petr bezstarostně používal svou kartu.
Stiskla „Zablokovat kartu“. Pak i druhou.
Za oknem se rychle setmělo. V bytě mohlo být tak patnáct stupňů, víc ne. Lenka přešla ke kohoutku a otočila jím. Odpovědí bylo jen ticho. Vodu odpojili kvůli dluhům: dva roky tu nikdo nebydlel.
Podívala se na dceru. Eliška se znovu pohnula.
— Tak sníh, — řekla Lenka prázdné kuchyni. — Nejdřív sníh.
Vyšla na balkon, starým smaltovaným hrnkem nabrala z parapetu šedou sněhovou břečku a postavila ji na sporák. Sirky nikde nebyly.
Stála potmě a poslouchala, jak za okny kvílí vítr. V hrudi měla prázdno a zimu — téměř stejnou jako ten byt.
Za hodinu dorazil Karel. Přinesl starý olejový radiátor a tašku s jídlem.
— Ty ses úplně zbláznila? — zíral na hrnek se sněhem. — Vždyť tady je ledárna. Pojď ke mně, nějak se v kuchyni zmáčkneme.
— Ne, — Lenka si omotala růžovou stuhu kolem zápěstí. — Zůstanu tady. Karle, zvládneš zítra ráno zajet k Jarmile do garáže? Vyzvednout věci?
— Jo, vyzvednu, co mi zbývá… — Bratr unaveně vydechl a rukávem montérek si otřel čelo. — Hele, volal Petr. Řval, že jsi zablokovala kartu. Říkal, že když ji neodblokuješ, podá na tebe žádost o alimenty. Chápeš toho pitomce?
— Ať ji podá, — Lenka se zadívala na radiátor; spirála uvnitř začala matně oranžově žhnout. — Aspoň zjistí, jak funguje soud.
— Ty jsi nějaká… jiná, — Karel si sedl na kraj stolu. — Ani nebrečíš.
— V práci taky nebrečím, když najdu vadný kus, — Lenka vzala hrnek s rozpuštěným sněhem. — Jen ho odložím stranou.
Noc se táhla jako nekonečný pás ve výrobě. Radiátor cvakal, snažil se prohřát betonové stěny, ale všechno teplo utíkalo škvírami starých oken. Eliška spala zabalená ve třech dekách — ve dvou pratetiných, páchnoucích naftalínem, a ve své nové sváteční.
Lenka seděla na podlaze u gauče. Záda měla ztuhlá, ale nechtělo se jí pohnout. Dívala se na displej telefonu. Petr jí poslal čtrnáct zpráv.
„Co si myslíš, že děláš, krávo? Vrať přístup k penězům!“
„Máma je z toho úplně hotová. Zítra měla platit chalupu.“
„Ráno přijedu s policií. Ty prachy jsi ukradla.“
„Lenko, nepřeháněj to. Odblokuj účet a možná ti dovolíme vzít si kočárek.“
Lenka zprávy mazala, sotva je dočetla do poloviny. Oči ji štípaly prachem. Vybavilo se jí, jak před třemi měsíci ten kočárek vybírali. Petr tehdy trval na nejdražším, koženkovém, aby „kluci před barákem čuměli“. Lenka tehdy mlčky převedla peníze ze svého účtu. Kočárek teď stál v garáži Jarmily Novotné. Anebo už visel někde na bazaru.
Kolem druhé v noci se Eliška probudila. Pláč byl tenký jako skřípění vrtáku o kov. Lenka se rozběhla po kuchyni. Voda v hrnku se trochu ohřála, ale umývat dítě tou ledovou špinavou vodou se bála.
— Už, maličká, už…
Přitiskla dcerku k hrudi a snažila se ji zahřát vlastním tělem. A právě v té chvíli jí došlo, že si opravdu nepřipravila vůbec nic. Žádné umělé mléko pro případ, že by přišla o mléko. Žádnou zásobu plen — v tašce zůstaly tři kusy. Ani normální rychlovarnou konvici. Opravdu skončila jako uzel s vadou, který kontrola omylem pustila dál. Uvěřila, že „rodina“ je norma, která se nesmí zpochybňovat.
— Chyba ve výstupní kontrole, — zašeptala Lenka a pohupovala zavinovačkou.
Ráno přijel Karel znovu. Přivezl termosku horkého čaje, balík plen a starý elektrický vařič.
— Poslyš, — zarazil se ve dveřích. — Byl jsem v té garáži. Petr tam byl. S nějakou ženskou.
Lenka znehybněla s termoskou v rukou.
— S ženskou?
— Jo. Mladá. Přehrabovali se v tvých věcech. Petr řekl, že televizi a mikrovlnku nedá, prý je kupoval on. Nechtěl jsem se tam s ním rvát, vzal jsem jen tvoje oblečení a věci pro malou. Kočárek taky nedal. Řekl, že jedině přes soud.
Lenka se napila čaje. Horkost ji řízla do krku.
— Karle, a moje dokumenty? Byly v krabici od bot v předsíni.
— Žádná krabice tam nebyla, Leni. Tvrdil, že všechno z předsíně vyhodil do popelnice. Prej harampádí.
Lenka postavila termosku na stůl. Plastový kelímek se od horka lehce zdeformoval.
V té krabici nebylo jen potvrzení o dědictví. Byla tam i směnka Jarmily Novotné.
Před třemi lety, když se stěhovali do bytu na Jiráskově, dala Lenka tchyni milion dvě stě tisíc. Byly to peníze z prodeje maminčina domku na vesnici. Jarmila Novotná tehdy skoro plakala: „Leničko, necháme byt napsaný na mě, Petr by všechno rozházel, víš, jaké má dluhy. Dám ti potvrzení, že jsem si ty peníze půjčila a ručím tím bytem.“
Lenka byla tehdy zamilovaná hlupačka. Ale návyk kontrolorky kvality přece jen zafungoval — potvrzení si vzala. A dokonce ho nechala ověřit u notáře, zatímco Petr běžel pro pivo.
— Karle, musím do toho bytu. Hned.
— Zbláznila ses? Vyměnil zámek.
— Nevyměnil. Je líný. Teprve se na to chystal. Pohlídej Elišku. Čtyřicet minut.
Lenka si přehodila bundu přes ramena. Venku už svítalo. Město se probouzelo, tramvaje zvonily, lidé mířili do práce a k halám. Lenka šla rychle, skoro běžela.
Vchod ji přivítal známým pachem sava. Vyšla do pátého patra. Klíč vklouzl do zámku lehce. Petr ho opravdu nestihl vyměnit.
V bytě to páchlo smaženým salámem a levným pánským deodorantem. Na věšáku visel béžový kabát Jarmily Novotné. Z kuchyně se ozývaly hlasy.
— …nech toho, mami. Zítra právník řekne, jak ji z toho účtu úplně vyhodit. Je moje žena, takže majetek je společný. A peníze taky.
— Hlavně mlč o tom bytě, — tchynin hlas byl tichý a kluzký. — Ona si myslí, že to potvrzení má u sebe. Včera jsem všechno obrátila vzhůru nohama a krabici nenašla. Asi ji sama vyhodila, když se chystala do porodnice. Byla poslední dobou úplně hysterická.
Lenka stála v chodbě opřená o stěnu. Podívala se na své ruce. Růžová stuha byla pořád omotaná kolem zápěstí — špinavá, s fleky od čaje.
Do kuchyně nešla. Zamířila rovnou do ložnice. Na jejich posteli ležela cizí dámská kabelka — malá, červená, z laciné koženky.
Lenka otevřela skříň. Její police byly prázdné, zůstala jen houpající se ramínka. V rohu stála krabice od bot. Ta krabice.
Popadla ji a přitiskla k hrudi. Uvnitř něco zašustilo.
— Kdo tam je? — Petrův hlas přeskočil skoro do pištění.
Stál ve dveřích ložnice jen v trenýrkách a tílku. Obličej měl nateklý po spánku, oči kalné a zlé.
— Jak ses sem dostala? Řekl jsem ti, že máš vypadnout!
Přes jeho rameno vykoukla Jarmila Novotná. Jakmile uviděla krabici v Lenčiných rukou, zbledla. Pěstěné prsty se jí zaryly do futer.
— Leni, co to děláš? — pokusila se tchyně usmát, ale vyšel z toho škleb. — Dej sem tu krabici, jsou tam Petrovy papíry k úvěrům.
— K úvěrům? — Lenka otevřela krabici. Nahoře ležel její pas a pod ním přesně to potvrzení. — Paní Novotná, víte, že nás v kontrole kvality neučí jen prohlížet součástky? Učí nás taky evidovat vady.
— Jaké vady, o čem to meleš? — Petr se po ní vrhl. — Dej to sem!
Lenka rychle strčila potvrzení do kapsy bundy.
— Vada je ve tvé výchově, Petře. A taky v tvém uvažování.
Otočila se ke dveřím. Petr se ji pokusil chytit za rameno, ale Lenka ho tvrdě šťouchla prstem do hrudi — přímo do křivě vytetovaného vlka.
— Nesahej na mě. Ještě jeden pohyb a odsud volám policii. Ohlásím zpronevěru mých peněz ve zvlášť vysoké částce. Mám potvrzení na milion dvě stě tisíc. K tomu dvě stě osmdesát tisíc na účtu. Chceš sedět dřív, než tvoje dcera řekne první slovo?
Petr ztuhl. Přelétl pohledem k matce. Ta mlčela a tiskla si dlaň k ústům.
— A ještě něco, — Lenka sevřela kliku. — Byt na Jiráskově půjde do zástavy v rámci žaloby na vrácení dluhu. Podávám návrh k soudu. Bydlete si tam, dokud nepřijdou exekutoři. Řekla bych, že pár měsíců máte.
Vyšla ven a zabouchla za sebou dveře. Na chodbě se zastavila a poprvé po třech letech udělala něco, co už skoro zapomněla: prostě vydechla. Ne hluboce, ne pomalu — prudce a krátce. Jako by ze sebe shodila betonovou desku.
Zpátky už neutíkala. Cestou se zastavila v nonstop obchodě, koupila pořádnou konvici, dobrý čaj a čokoládu.
Karel čekal u vchodu.
— Tak co? Našla?
Lenka přikývla.
— Našla. Karle, zítra mi pomůžeš převézt nábytek. A vyměnit zámek.
— Vracíme se na Jiráskovu? — ožil bratr.
— Ne, — Lenka se podívala na okna pratetina paneláku. — Ať si tam teď Jarmila, Petr a ta jeho ženská poradí sami. My zůstaneme tady. Tohle je moje. Čisté. Bez vad.
Ráno přišlo nenápadně — šedé nebe za oknem jen o odstín zesvětlalo a v rohu za sklem začali vrkat holubi. Lenka otevřela oči. Eliška spala s ručičkami rozhozenými do stran. V bytě bylo teplo — Karel přivezl druhý radiátor a zalepil okna malířskou páskou.
Lenka vstala a přehodila přes sebe župan. V kuchyni spal Karel na gauči, bundu stočenou pod hlavou místo polštáře.
Přešla k oknu. Dole u domu stála jejich škodovka. Stejná poznávací značka, stejný škrábanec na nárazníku. Petr seděl uvnitř, čelo opřené o volant.
Lenka postavila konvici na linku. Nová, lesklá, začala spokojeně hučet.
Telefon na stole zavibroval.
„Lenko, pojď dolů. Musíme si promluvit. Máma… máma to přehnala. Říká, že se to dá vyřešit v klidu.“
Lenka si nalila čaj. Podívala se na čokoládu. Rozbalila stříbrnou fólii.
Telefon se znovu zachvěl.
„Přivezl jsem kočárek. A tvoje věci. Pojď mi pomoct to vynést, sám to nezvládnu.“
Lenka si ukousla kousek čokolády. Hořká, s oříšky.
Potom vzala telefon a napsala:
„Kočárek nech u vchodu. Věci taky. Klíče od bytu na Jiráskově vhoď do schránky číslo 48. Jestli auto do pěti minut neodjede, volám odtahovku. Na trávníku se neparkuje. Strážník bydlí za rohem.“
Viděla, jak se Petr v autě trhl. Jak začal rychle psát odpověď, potom ji celou smazal. Vystoupil, podíval se k jejím oknům. Lenka se neschovávala — stála s hrnkem čaje a dívala se na něj shora.
Petr vytáhl z kufru kočárek. Ten samý, koženkový. Postavil ho na chodník. Vedle něj hodil dva velké černé pytle. Chvíli postával, pak kopl do kola. Nakonec došel ke vchodu, zasunul něco do otvoru poštovní schránky a vrátil se do auta.
Škodovka vystřelila od domu s písknutím pneumatik.
— Leni? — Karel se probudil a mnul si oči. — Byl tady?
— Byl. Přivezl dárečky.
Lenka sešla do přízemí. Ve schránce ležel svazek klíčů s přívěskem ve tvaru autíčka. Vzala ho a vrátila se do bytu.
V bankovní aplikaci svítilo upozornění: Petr se pokusil přihlásit do internetového bankovnictví, třikrát zadal špatné heslo a přístup byl definitivně zablokován.
Lenka si sedla ke stolu. Vytáhla z kapsy potvrzení. Papír byl pomačkaný a starý.
K soudu zatím nepůjde. Zatím ne. Měla v náručí kojence a žádný čas běhat po úřadech. Prostě počká. Jarmila Novotná teď bude usínat i vstávat s jedinou myšlenkou — kdy Lenka zajde za právníkem. A to čekání ji bude stát víc než milion dvě stě tisíc.
Z pokoje se ozvalo tiché pípnutí Elišky a zase utichlo.
Lenka se podívala na růžovou stuhu na svém zápěstí. Uzel povolil a rozvázal se sám. Sundala ji a opatrně položila do krabice s dokumenty.
Zítra jí Karel slíbil přivézt normální postel. Život se začínal rovnat pomalu, po milimetrech — jako součástka ve stroji po přesném seřízení.
Svou část účtů za byt na Jiráskově teď Jarmila Novotná platila sama. Potichu. Bez připomínek.
Povaha se jí nezměnila.
Ale Lence už nikdy nezavolala.