— Vypadni z tohohle domu, ty k nám nepatříš!
— Táhni pryč, nejsi pro nás nikdo! — vykřikl Petr přímo u dveří porodnice. A hned druhé ráno oněměl nad tím, co uviděl.
Skleněné dveře vestibulu se každých pár minut rozevíraly a pouštěly dovnitř brněnský duben — ostrý, zaprášený, nasáklý vůní tajícího sněhu, mokrého asfaltu a benzínu. Jana si opatrněji přitáhla zavinovačku s miminkem. Růžová stuha sklouzla po saténu. Dcerka tiše oddychovala, zabořená malým nosíkem do krajky.
— Jani, co tam stojíš? — Petr ani nevešel dovnitř. Postával na schodech před vchodem a dlaní si nervózně poklepával po kapse bundy. Kytici neměl. Auto — jejich společná Škoda Fabia, na kterou měli ještě dva roky splácet úvěr — stálo opodál, přímo na trávníku.
Vedle Petra stála nepřirozeně narovnaná Milena Nováková. Tchyně si uhladila límec béžového kabátu a dívala se skrz Janu, někam k ochrance u dveří.
— Myslela jsem, že zajedeš až ke vchodu, — Jana vyšla ven. Průvan ji okamžitě šlehl přes kotníky. — Je zima. Vzali jste polštářek?
Petr se nepohnul. Hleděl na ni tak, jako by před ním stál vadný díl, který omylem sjel z linky rovnou k jeho nohám. Jana takové pohledy znala z práce až příliš dobře. Vadný odlitek. Do šrotu.
— Polštářek jsme nevzali, — Petr vytáhl z kapsy svazek klíčů. Pomalu z něj odepnul jeden s plastovou hlavičkou od Škodovky. — A autem ke vchodu nepojedu. Máma říkala, že takhle je to poctivější. Hned. Bez slz a scén.
Jana se podívala na klíč. Potom na tchyni. Ta konečně ráčila obrátit oči přímo k ní.
— Tvoje věci jsme sbalili, Jano, — hlas Mileny Novákové zněl rovně a chladně jako hučení továrního ventilátoru. — Tvůj bratr Martin si je večer vyzvedne. Petr bude zatím u mě a do toho bytu zítra pustím nájemníky. Potřebuju doplatit dluhy za chalupu.
— Do jakého bytu? — Jana ucítila, jak jí začínají dřevěnět prsty na pravé ruce. Zavinovačka s dítětem najednou ztěžkla, jako by v ní nebylo novorozeně, ale kámen. — Vždyť tam tři roky bydlíme. Dělali jsme tam rekonstrukci, lepili jsme tapety do dětského pokoje…
— Bydlela jsi tam jen proto, že jsme tě nechali, — uťal ji Petr. — Byt je mámy. Ona ho koupila, ona rozhoduje. A ty pro nás nejsi nikdo. A dítě… Máma říkala, že se stejně musí ověřit, čí vůbec je. Chodila jsi na noční směny, kdo ví, kdo tě tam vídal.
Jana se dívala na jeho rty. Seděl na nich křivý, skoro spokojený úšklebek. Bylo jasné, že si tuhle řeč v hlavě nepřehrával poprvé. Milena Nováková sotva znatelně kývla, jako by potvrzovala, že všechno bylo řečeno správně.
— Odejdeš, Jano. K bratrovi na ubytovnu, k matce na vesnici, kam chceš. Klíče od Fabie vrať Petrovi. Ty sis na ni nevydělala, sedíš přece doma na mateřské.
Petr udělal krok dopředu a jednoduše jí vytrhl z ochablých prstů klíče od auta. Jana ani nestihla sevřít ruku. Dívala se na růžovou stuhu. Jeden konec byl roztřepený, nitka se vytáhla a zachytila o knoflík.
— Věci máš u mámy v garáži, — dodal Petr. — Do zítřejšího poledne ať si je Martin odveze. Pak vyměním zámek.
Otočili se skoro současně. Petr otevřel matce přední dveře Fabie. Auto zabručelo, vyplivlo namodralý kouř a rozjelo se, zatímco Jana zůstala sama na chodníku před porodnicí. V náručí měla jen růžový uzlík a tašku s šaty na odchod domů, které si nakonec ani neoblékla.
Stála tam snad deset minut. Kolem ní procházeli šťastní otcové s květinami, babičky s balónky, někdo do ní omylem vrazil ramenem a omluvil se.
Jana vytáhla telefon. Displej měl prasklý — před měsícem ho Petr upustil a slíbil, že ho nechá opravit. Jako obvykle to neudělal. Vytočila bratra.
— Martine? Kde jsi?
— Na směně, Jani. Co se děje? Už tě pustili? — Mluvil rychle, v pozadí duněl kov.
— Pustili. Martine… Petr mě vyhodil z domu. Řekl, že byt budou pronajímat. Vzal mi klíče. Přijedeš?
Ve sluchátku se rozhostilo ticho. Jen někde daleko bouchal lis: raz… dva… tři.
— Sakra, Jani… Já ti říkal, že s ním něco nesedí. Dobře. Dodělám směnu a za tři hodiny jsem tam. Vezmu si taxík, i kdyby mě to mělo zruinovat. Sedni si v hale, hlavně tam nemrzni. Proboha, jak se tohle vůbec může stát?
Jana zavěsila. Tři hodiny. V kapse měla čtyři sta korun — zbytek peněz, které jí matka dala „na doktory“.
Do teplé haly se nevrátila. Šla rovnou na zastávku. Vítr cuchal krajku na zavinovačce. Dcerka se probudila a tiše se rozplakala.
— Tiše, Eliško, — zašeptala Jana. — Hned. My jenom… pojedeme jinou cestou.
Nastoupila do autobusu číslo padesát dva. Cestující pokukovali po ženě s novorozenětem, někdo jí uvolnil místo. Jana se dívala z okna na šedé bloky okrajového brněnského sídliště.
K bratrovi na ubytovnu nejela. Vystoupila u starého paneláku na kraji čtvrti — kdysi tam bydlela její prateta Božena. Zemřela před dvěma lety. Byt od té doby stál prázdný a zamčený. Petr byl přesvědčený, že ho Jana dávno prodala, aby zaplatila jeho dluhy ze svatby a za elektroniku. Dokonce ji tehdy vezl k notáři, ale dovnitř nešel — kouřil na schodišti.
Jana došla ke vchodu. V kabelce, pod podšívkou, ležel starý klíč. Nosila ho pořád u sebe — zvyk pracovnice výstupní kontroly: mít náhradní nástroj, kdyby ten hlavní selhal.
Dveře povolily s těžkým skřípnutím. Do nosu ji praštila vůně prachu, starých novin a zatuchlého chladu. Nábytek tu téměř nezůstal — jen stará pohovka a vratký stůl. Ale bylo tu ticho.
Jana položila Elišku na pohovku, aniž by ji svlékla. Sama klesla vedle ní. Ruce se jí třásly tak silně, že nedokázala rozepnout zip bundy.
Pak vytáhla z tašky s dokumenty modré desky, které dostala v porodnici. Za propouštěcí zprávou a potvrzeními ležel zažloutlý list — osvědčení o dědictví.
V jedné věci měl Petr pravdu: byt v Jubilejní ulici, odkud ji vyhnali, skutečně patřil Mileně Novákové. Jenže něco nevěděl. Nebo na to raději zapomněl.
Jana otevřela bankovní aplikaci. Prst se jí zastavil nad tlačítkem „Převody“.
Na společném účtu, kam ukládala své prémie a peníze, které jí zůstaly po pratetě Boženě, leželo dvě stě osmdesát tisíc korun. Účet byl vedený na její jméno, ale Petr bezstarostně používal svou kartu.
Stiskla „Zablokovat kartu“. Potom druhou.
Za oknem se rychle setmělo. V bytě mohlo být tak patnáct stupňů, víc ne. Jana došla ke kohoutku a otočila páčkou. Odpovědělo jí ticho. Vodu odpojili kvůli dluhům: dva roky tu nikdo nebydlel.
Podívala se na dcerku. Ta se znovu zavrtěla.
— Takže sníh, — řekla Jana prázdné kuchyni. — Nejdřív sníh.
Vyšla na balkon, starým smaltovaným kastrůlkem sebrala z madla šedou sněhovou břečku a postavila ji na sporák. Sirky nenašla.
Stála ve tmě a poslouchala, jak za okny vyje vítr. V hrudi měla prázdno a chlad — skoro stejný jako v tom bytě.
Za hodinu dorazil Martin. Přitáhl starý olejový radiátor a tašku s jídlem.
— Ty ses úplně zbláznila? — Martin zůstal zírat na kastrůlek se sněhem. — Vždyť je tu jak v mrazáku. Pojď ke mně, nějak se na kuchyni zmáčkneme.
— Ne, — Jana si omotala růžovou stuhu kolem zápěstí. — Zůstanu tady. Martine, můžeš zítra ráno zajet k Mileně do garáže? Vzít věci?
— Vezmu, kam bych se poděl… — Bratr unaveně vydechl a otřel si čelo rukávem montérek. — Poslyš, volal Petr. Řval, že jsi zablokovala kartu. Říkal, že jestli ji neodblokuješ, podá žádost o alimenty. Chápeš to? Idiot.
— Ať podá, — Jana se podívala na radiátor. Spirálka uvnitř začala matně oranžově žhnout. — Aspoň zjistí, jak funguje soud.
— Ty jsi nějaká… jiná, — Martin se posadil na kraj stolu. — Ani nebrečíš.
— V práci taky nebrečím, když najdu vadný kus, — Jana zvedla kastrůlek s rozpuštěnou vodou. — Prostě ho odložím stranou.
Noc se táhla jako nekonečný pás výrobní linky. Radiátor cvakal a snažil se prohřát betonové stěny, jenže všechno teplo mizelo spárami starých oken. Eliška spala zabalená do tří přikrývek — dvou pratetiných, páchnoucích naftalínem, a jedné nové, sváteční.
Jana seděla na podlaze u pohovky. Záda jí ztuhla, ale nechtělo se jí pohnout. Dívala se na displej telefonu. Petr poslal čtrnáct zpráv.
„Co si myslíš, že děláš, krávo? Vrať přístup k penězům!“
„Máma je v šoku. Zítra z toho měla platit chalupu.“
„Ráno přijedu s policií. Ukradla jsi prachy.“
„Jano, nepřeháněj to. Odblokuj účet a možná ti dovolíme vzít si kočárek.“
Jana mazala zprávy, aniž by je dočítala. Oči ji štípaly od prachu. Vybavilo se jí, jak před třemi měsíci vybírali kočárek. Petr tehdy trval na tom nejdražším, koženém, aby „chlapi od baráku čuměli“. Jana tehdy jen mlčky převedla peníze ze svého účtu. Kočárek teď stál v garáži u Mileny Novákové. Nebo už možná visel na Bazoši.
Kolem druhé ráno se Eliška probudila. Pláč byl tenký jako skřípění vrtáku o kov. Jana se rozběhla po kuchyni. Voda v kastrůlku se sotva ohřála, ale omývat dítě tou ledovou špínou se bála.
— Hned, maličká, hned…
Přitiskla si dcerku k hrudi a snažila se ji zahřát vlastním tělem. A právě v tu chvíli pochopila: opravdu nemá připravené vůbec nic. Žádnou náhradní výživu pro případ, že by přišla o mléko. Žádnou zásobu plen — v tašce zůstaly tři. Ani pořádnou konvici. Skutečně se stala tím vadným uzlem, který kontrola kvality pustila dál. Uvěřila, že „rodina“ je norma, která se nesmí porušit.
— Tak to byla chyba, — zašeptala Jana a houpala zavinovačku v náručí.
K ránu přijel Martin znovu. Přivezl termosku s horkým čajem, balík plen a starý elektrický vařič.
— Poslyš, — zarazil se ve dveřích. — Byl jsem v té garáži. Petr tam byl. S nějakou ženskou.
Jana znehybněla s termoskou v rukou.
— S ženskou?
— Jo. Mladá, načančaná. Hrabal se s ní ve tvých věcech. Petr řekl, že televizi a mikrovlnku nedá, prý je kupoval on. Nehádal jsem se, vzal jsem jen tvoje oblečení a věci pro malou. Kočárek taky zadržel. Prej přes soud.
Jana se napila čaje. Spálil jí hrdlo.
— Martine, a moje dokumenty? Byly v krabici od bot v předsíni.
— Žádná krabice tam nebyla, Jani. Řekl, že všechno, co stálo v předsíni, vyhodil. Že to byly krámy.
Jana položila termosku na stůl. Plastový kelímek se horkem lehce zdeformoval.
V té krabici nebylo jen osvědčení o dědictví. Ležela tam ještě dlužní úpis od Mileny Novákové.
Před třemi lety, když se stěhovali do bytu v Jubilejní ulici, dala Jana tchyni milion dvě stě tisíc korun. Byly to peníze z prodeje matčina domku na vesnici. Milena Nováková tehdy skoro plakala: „Janičko, nech mě ten byt napsat na sebe, Petr by všechno rozházel, vždyť má dluhy. Dám ti potvrzení, že jsem si ty peníze půjčila proti zástavě bytu.“
Jana tehdy byla zamilovaná husa. Ale zvyk z kontroly kvality přece jen zafungoval — úpis si vzala. A ještě ho nechala ověřit u notáře, zatímco Petr běžel pro pivo.
— Martine, musím do toho bytu. Hned.
— Zbláznila ses? Vždyť už určitě vyměnil zámek.
— Nevyměnil. Je líný. Jenom vyhrožoval, že to udělá zítra. Pohlídej Elišku. Čtyřicet minut.
Jana si přehodila bundu přes ramena. Venku už svítalo. Město se probouzelo, cinkaly tramvaje a dělníci mířili ke směnám. Jana šla rychle, skoro běžela.
Vchod ji přivítal známým pachem sava. Vyšla do pátého patra. Klíč zajel do zámku lehce. Petr ho opravdu nestihl vyměnit.
V bytě bylo cítit smažený salám a levný pánský deodorant. Na věšáku visel béžový kabát Mileny Novákové. Z kuchyně doléhaly hlasy.
— …ale klid, mami. Zítra právník řekne, jak ji z toho účtu úplně vyhodit. Je moje žena, takže majetek je společný. Tím pádem jsou společné i peníze.
— Hlavně mlč o tom bytě, — hlas tchyně byl tichý a kluzký. — Ona si myslí, že má ten úpis u sebe. Ale já včera všechno obrátila vzhůru nohama — krabice nikde. Nejspíš ji sama vyhodila, když se chystala do porodnice. Poslední dobou byla celá roztřesená.
Jana stála na chodbě opřená o stěnu. Podívala se na své ruce. Růžová stuha jí pořád visela kolem zápěstí — špinavá, s hnědými skvrnami od čaje.
Do kuchyně nešla. Zamířila rovnou do ložnice. Na jejich posteli ležela cizí dámská kabelka — malá, červená, z levné koženky.
Jana otevřela skříň. Její police byly prázdné, zůstala jen houpající se ramínka. V rohu stála krabice od bot. Ta samá.
Popadla ji a přitiskla k hrudi. Uvnitř něco zašustilo.
— Kdo tam je? — Petrův hlas přeskočil skoro do fistule.
Stál ve dveřích ložnice jen v trenkách a tílku. Obličej měl nateklý ze spánku, oči zakalené a zlé.
— Jak ses sem dostala? Řekl jsem ti, že máš vypadnout!
Přes jeho rameno se objevila Milena Nováková. Jakmile uviděla krabici v Janiných rukou, zbledla. Její pečlivě upravené prsty se zaťaly do futra.
— Jani, co to děláš? — tchyně se pokusila usmát, ale vyšel z toho škleb. — Dej tu krabici sem, jsou tam Petrovy papíry k úvěrům.
— K úvěrům? — Jana krabici otevřela. Nahoře ležel její pas a pod ním ten úpis. — Mileno Nováková, víte, že ve výstupní kontrole nás neučí jen měřit díly? Učí nás taky vady zapisovat.
— Jaké vady, o čem to meleš? — Petr se po ní vrhl. — Dej to sem!
Jana rychle vsunula úpis do kapsy bundy.
— Vada je v tvojí výchově, Petře. A v tvojí logice.
Otočila se ke dveřím. Petr ji chtěl chytit za rameno, ale Jana mu prudce zabodla prst do hrudi — přímo do křivého tetování vlka.
— Nedotýkej se mě. Ještě jeden pohyb a rovnou odsud volám policii a nahlásím zpronevěru mých peněz ve zvlášť vysoké částce. Úpis na milion dvě stě mám u sebe. Plus dvě stě osmdesát tisíc na účtu. Chceš si sednout dřív, než tvoje dcera začne mluvit?
Petr ztuhl. Podíval se na matku. Ta mlčela a tiskla si dlaň k ústům.
— A ještě něco, — Jana vzala za kliku. — Byt v Jubilejní ulici půjde do zástavy kvůli žalobě. Podám návrh na vymáhání dluhu. Bydlete si tam, dokud nepřijdou exekutoři. Myslím, že pár měsíců máte.
Vyšla ven a zabouchla dveře. Na odpočívadle se zastavila a poprvé po třech letech udělala něco, co už skoro zapomněla: vydechla. Ne pomalu, ne klidně — krátce a prudce. Jako by ze sebe shodila betonovou desku.
Zpátky už neběžela. Cestou se zastavila v nonstop obchodě, koupila pořádnou rychlovarnou konvici, dobrý čaj a čokoládu.
Martin čekal u vchodu.
— Tak co? Našla jsi to?
Jana kývla.
— Našla. Martine, zítra mi pomůžeš převézt nábytek. A vyměnit zámek.
— Vracíme se do Jubilejní? — ožil bratr.
— Ne, — Jana se podívala na okna pratetina paneláku. — Ať si to tam teď Milena, Petr a ta jeho ženská vyřeší sami. My zůstaneme tady. Tohle je moje. Čisté. Bez vad.
Ráno přišlo nepozorovaně — jen šedé nebe za oknem trochu zesvětlalo a v rohu zašvitořili holubi. Jana otevřela oči. Eliška spala s rozhozenými ručičkami. V bytě bylo teplo — Martin přivezl druhý radiátor a stará okna zalepil malířskou páskou.
Jana vstala a přehodila přes sebe župan. V kuchyni spal Martin na pohovce s bundou pod hlavou.
Došla k oknu. Dole před domem stála Fabia. Stejná poznávací značka, stejný škrábanec na nárazníku. Petr seděl uvnitř a čelo měl opřené o volant.
Jana zapnula konvici. Nová, lesklá, zabzučela jistě a odhodlaně.
Telefon na stole zavibroval.
„Jano, pojď dolů. Musíme si promluvit. Máma… máma to přehnala. Říká, že se to dá vyřešit v klidu.“
Jana si nalila čaj. Podívala se na čokoládu. Rozbalila stříbrnou fólii.
Telefon se znovu zachvěl.
„Přivezl jsem kočárek. A tvoje věci. Pojď mi pomoct, sám to neodnesu.“
Jana si ukousla kousek čokolády. Hořká, s oříšky.
Pak vzala telefon a napsala:
„Kočárek nech u vchodu. Věci taky. Klíče od bytu v Jubilejní vhoď do schránky číslo 48. Jestli auto do pěti minut neodjede, zavolám odtah. Na trávníku se parkovat nesmí. Strážník bydlí za rohem.“
Viděla, jak sebou Petr v autě trhl. Jak začal rychle psát odpověď, pak ji zase smazal. Vystoupil, podíval se k jejím oknům. Jana se neschovala — stála s hrnkem čaje a dívala se na něj shora.
Petr vytáhl z kufru kočárek. Ten samý, kožený. Postavil ho na chodník. Vedle něj hodil dva velké černé pytle. Chvíli stál, kopl do kolečka. Potom došel ke vchodu, něco zasunul do otvoru poštovní schránky a vrátil se do auta.
Fabia vystřelila od domu s kvílením pneumatik.
— Jani? — Martin se probudil a mnul si oči. — Byl tady?
— Byl. Přivezl dárečky.
Jana vyšla na chodbu. Ve schránce ležel svazek klíčů s přívěskem ve tvaru autíčka. Vzala ho a vrátila se do bytu.
V bankovní aplikaci svítilo upozornění: Petr se pokusil přihlásit do internetového bankovnictví, třikrát zadal špatné heslo a přístup mu byl definitivně zablokován.
Jana si sedla ke stolu. Vytáhla z kapsy úpis. Papír byl pomačkaný, starý.
K soudu zatím nepůjde. Zatím ne. Má v náručí novorozené dítě a nemá čas běhat po úřadech. Prostě počká. Milena Nováková teď bude usínat a probouzet se s jedinou myšlenkou — kdy Jana dojde za právníkem. A to čekání ji bude stát víc než milion dvě stě tisíc.
Z pokoje se ozvalo tiché zapískání Elišky a hned zase utichlo.
Jana se podívala na růžovou stuhu na zápěstí. Uzel povolil a rozvázal se sám. Sundala ji a opatrně ji položila do krabice s dokumenty.
Zítra jí Martin slíbil přivézt pořádnou postel. Život se narovnával pomalu, po milimetrech — jako součástka na stroji po přesném seřízení.
Svou část účtů za byt v Jubilejní ulici si Milena Nováková od té doby platila sama. Mlčky. Bez připomínek.
Povahu nezměnila.
Ale Janě už nikdy nezavolala.