„V sedmapadesáti už nejsem žádná holčička, abych si tam všechno škrábala do hladka,“ řekla mi žena, když jsem ji požádal o něco, co jsem považoval za obyčejnou samozřejmost. A já jsem nakonec odešel, protože jsem tu její „přirozenost“ prostě nedokázal přijmout.
Marie ležela vedle mě, spokojená, uvolněná, s rukama rozhozenýma po polštáři, a vůbec netušila, co se ve mně v té chvíli děje. Byli jsme u mě doma, v ložnici, kterou jsem předem vyvětral a převlékl do čistého povlečení. Já jen ležel na zádech, díval se do stropu a měl v hlavě jedinou myšlenku: co nejdřív zmizet do sprchy a smýt ze sebe ten nepříjemný pocit, jako bych se právě nemiloval se ženou, ale s jakýmsi zanedbaným, zpoceným chlapem, který si na sebe jen nasadil ženskou paruku.
Je mi osmapadesát. Neříkám o sobě, že jsem krasavec. Mám menší břicho, vlasy mi už také ustupují, ale snažím se o sebe dbát. Vždycky jsem si myslel, že vyšší věk není omluva pro to, aby se člověk změnil v nedbalého otrhance. V koupelně mám zastřihovač a používám ho pravidelně. Podpaží, intimní partie — pro mě je to základ hygieny, zvlášť v létě, kdy teploty lezou skoro ke třicítce. Chlupy drží pot, nasávají pach. Je to nepříjemné a podle mě i nehygienické.
Upřímně jsem byl přesvědčený, že dnešní ženy, obzvlášť ty z města a vzdělané, tohle chápou bez dlouhého vysvětlování. Jenže jsem se spletl. Pro někoho je zřejmě „přirozenost“ důležitější než snaha být svému partnerovi příjemná.
Začalo to asi před měsícem na oslavě kulatin mého dlouholetého kamaráda Petra. Slavili jsme v kavárně u náplavky, všude bylo rušno, smích, hudba, spousta známých i neznámých lidí. A právě tam jsem ji uviděl — Marii. Byla to příbuzná Petrovy ženy, sestřenice z kraje, která se před pár lety přestěhovala do města.
Bylo jí sedmapadesát. Musím uznat, že vypadala dobře. Šaty jí slušely, účes měla upravený, kolem ní se držela jemná, příjemná vůně parfému. Dali jsme se do řeči, pak jsme si i zatancovali. Působila jako zajímavá žena, sečtělá, pracovala v archivu, mluvila klidně a měkce. Jako rozvedeného muže mě okamžitě zaujala. Říkal jsem si: možná právě ona je normální ženská bez zbytečných nároků, nehoní se za penězi a mohla by to být osoba, vedle které by se dalo v klidu stárnout.
Začali jsme se vídat. Procházeli jsme se v parku, krmili veverky, zašli jsme do kina na nějakou českou komedii. Chovala se hezky: netlačila na mě, ale zároveň nedělala nedostupnou. Hodně jsme si povídali — o dětech, ona měla dospělého syna v Praze, o zdraví, o životě a o tom, co člověku s věkem zůstává.
Bylo mi s ní dobře. Dokonce jsem začal přemýšlet, že by z toho časem mohlo být i společné bydlení. Samota totiž umí večer bolet zvlášť silně, když se člověk vrátí do prázdného bytu, kde ho čeká jen ticho a zapnutá televize.
Na páté schůzce jsem ji pozval k sobě. Připravil jsem se: prostřel jsem stůl, koupil dobré víno, sýr a ovoce. Všechno probíhalo příjemně — rozhovor, hudba, potom pomalý tanec v obýváku. A pak jsme skončili v ložnici. Měl jsem dobrou náladu, blízkost mi už dlouho chyběla, toužil jsem po teple a něze.
Svlékla se. Na svůj věk měla postavu opravdu slušnou. Jenže když jsme si lehli a ona zvedla ruce, aby mě objala kolem krku…
Nejdřív jsem si říkal, že se mi to snad jen zdá. Pod pažemi měla husté tmavé chlupy, tak dva nebo tři centimetry dlouhé. Nebylo to něco ve smyslu „včera jsem zapomněla“. Vypadalo to, jako by se této části těla nedotkla hodně dlouho. A hned se k tomu přidal pach — ostrý, těžký, promíchaný s parfémem.
Touha ze mě v tu chvíli vyprchala skoro okamžitě. Jenže zastavit jsem se nedokázal. Nějak jsem to dokončil, spíš mechanicky, snažil jsem se nedívat a nedýchat příliš zhluboka. Bylo mi to krajně nepříjemné. Připadalo mi, že ten pach už ulpěl i na mně.
Několik dní jsem se jí neozval. Snažil jsem se sám v sobě pochopit, co se vlastně stalo. Třeba to byla jen náhoda. Třeba jí nebylo dobře nebo prostě nestihla, co běžně dělá. Byla to přece jen dobrá žena a nechtěl jsem všechno hned zahodit. Nakonec jsem se rozhodl, že si s ní promluvím.
Sešli jsme se na kávu. Rozhovor se vlekl, já byl nervózní a nemohl najít vhodná slova. Až venku, když jsme šli k zastávce, jsem se odhodlal.
— Marie, moc se mi líbíš. Ale je tu jedna věc… Prosím, neuraz se.
Okamžitě zpozorněla.
— Co se stalo?
Snažil jsem se mluvit co nejopatrněji.
— Já si na hygienu dost potrpím. Sám se o sebe starám. A bylo by mi příjemné, kdybys i ty věnovala pozornost takovým věcem, jako je třeba… podpaží. Je to upravenější a člověk pak tolik nezapáchá.
Čekal jsem, že se zastydí. Místo toho se nahlas rozesmála.
— To myslíš vážně? Je mi sedmapadesát! Nejsem žádná holčička, abych si tam všechno škrábala do hladka. Mám citlivou kůži, pak se mi dělá podráždění. A vůbec, je to přirozené. Příroda to tak zařídila, tak to tak má být. Mému muži to nikdy nevadilo. Ty jsi prostě moc zhýčkaný.
Pokusil jsem se jí vysvětlit, že mi nejde o módu, ale o obyčejnou hygienu. Jenže ona mi skočila do řeči dost ostře.
— Tohle dělat nebudu. Kdo o mě stojí, přijme mě takovou, jaká jsem. A komu se to nelíbí, ať si najde jinou.
A právě v té chvíli mi došlo, že nejde jen o chlupy. Šlo o její postoj. Bylo jí prostě jedno, že je mi něco nepříjemné.
Později jsem si všiml, že si neholí ani nohy. A tím se pro mě všechno definitivně uzavřelo.
Po tom rozhovoru jsem už neměl chuť ve vztahu pokračovat. Ještě mi párkrát napsala, odpověděl jsem stručně a postupně to mezi námi vyšumělo.
Hodně jsem o tom přemýšlel a došel jsem k několika věcem.
Pro mě je důležitá upravenost a pocit ženskosti. Potřebuji cítit rozdíl mezi mužským a ženským tělem.
Hygiena je podle mě také projev úcty k partnerovi. Já se snažím být pro druhého příjemný a čekám, že totéž bude přirozené i z druhé strany.
A nakonec jde i o vztah člověka k sobě samému. Péče o sebe pro mě není otázkou věku, ale chuti žít naplno, ne jen nějak přežívat.
Teď jsem zase sám. Je páteční večer, kolem mě ticho. Mohl jsem být s ní, jenže vím, že bych nedokázal zavírat oči před něčím, co ve mně vyvolává tak silný vnitřní odpor.
Možná někdo řekne, že jsem příliš náročný. Pro mě je to ale důležitá součást blízkosti.
Jestli budu hledat dál, to nevím. Jedno však chápu naprosto jasně: nutit se smířit s něčím, co je mi nepříjemné, nechci.
Co si myslíte vy — je to opravdu zásadní věc, nebo to přeháním? Má člověk druhého přijímat úplně se vším, nebo je v pořádku o takových věcech mluvit a čekat změnu?