Tu noc jsme s mým zetěm uvízli v laciném motelu někde mezi malou vesnicí a městem. Za okny skučel vítr
Dnes kolem jedenácté dopoledne se Jana po čtyřech měsících pracovní cesty vrátila domů. Manželovi ani
Srpnové slunce rozpálilo chodníky tak silně, že se vzduch nad asfaltem chvěl jako nad rozžhavenou plotnou.
— Klárko, dobrý den. Vy jste tu chalupu prodali, nebo jste se rozhodli narychlo vystěhovat?
Umírající miliardář chtěl zjistit, co v něm lidé uvidí ve chvíli, kdy zmizí peníze, postavení i známé jméno.
— A co mi asi uděláš, bábo? Zavoláš policii? — Radek se pohodlně rozvalil na lavici v kuchyni a pomalu
Marie Konečná opatrně rozbalila přímo v malé venkovské ošetřovně starou prošívanou bundu nasáklou deštěm.
— Jano, odcházím. Takhle už dál žít nedokážu, — řekl Petr brzy v sobotu ráno. Zastavil se ve dveřích
Jana stála u okna a mlčky hleděla do dvora. Červencové vedro sevřelo město těžkým, téměř nehybným vzduchem.
Osmnáct let jsem byl přesvědčený, že moje žena byla zbabělec, který nedokázal přijmout vlastního syna.
Tereza se nerada vracela k okamžiku, kdy začala dělat všechny ty drobné ústupky. Ze začátku na nich nebylo