Cestou do nemocnice se na sedadle spolujezdce pohupovaly barevné balonky. Nedokázal jsem potlačit úsměv.
Třiadvacet jmen. Psala jsem je propiskou na papírový ubrousek a po čtyřech dělala čárky, přesně jako
Tereza si své malé červené auto nepořídila z rozmaru ani proto, aby někomu dokazovala, že se jí daří.
„Deset centimetrů je přece víc než dost! Nevymyslel jsem si to sám, výzkumy to už dávno prokázaly,“ prohlásil
Václav Šimek štípal dříví od časného rána, ještě dřív, než slunce vystoupalo nad starou hrušeň.
Každý večer přesně v devět hodin položil Václav na stůl dvě sklenice. Potom vytáhl láhev, kterou ukrýval
„Auto jsem včera přepsala na sebe. Tomáš mě o to požádal,“ řekla tchyně a položila kabelku přímo na rozválený
„Tvoje rodina už si dávno zvykla, že jí všechno pohodlně zařídíme,“ řekla Alena Nováková a odstrčila talíř.
„Přijde ti zítra výplata?“ zeptal se Petr, stále zahloubaný do telefonu. Položila jsem šálek na stůl.
Jakmile Petr postavil kufr vedle domovních dveří, Jana pochopila, že tentokrát nejde o žádnou pracovní cestu.
Den před odjezdem tchyně sama oznámila, že pojede také do lázní. „Skoro všechno ti potom vrátím.
S Bohumilem jsem se seznámila krátce po svých osmnáctých narozeninách. Byl o něco starší než já, klidný