Автор: MYKOLA POHRIBNYI
— Okamžitě otevři! Nebo zavolám hasiče a nechám ty zámky rozřezat! — praštila jsem pěstí do dveří potažených
Staré nástěnné hodiny v předsíni tikaly nesnesitelně hlasitě. Jejich pravidelný zvuk jako by schválně
— Podívej se, jaká je tu nádhera! — ozýval se z hlasové zprávy nadšený hlas její matky. Jana pomalu procházela
Je deset let dlouhá doba, nebo jen okamžik, který uteče dřív, než si ho člověk stačí uvědomit?
Tři dny po svatbě jsem bez jediného slova převedla celé dědictví po dědečkovi, něco přes dvacet milionů
V půl sedmé ráno spustil budík tak pronikavě, až měla Kateřina pocit, že jí ten zvuk projíždí přímo hlavou.
Marii jsem znala a důvěřovala jí od dětství, a tak když se u ní začal každý den objevovat neznámý mladík
Tu noc jsme s mým zetěm uvízli v laciném motelu někde mezi malou vesnicí a městem. Za okny skučel vítr
Dnes kolem jedenácté dopoledne se Jana po čtyřech měsících pracovní cesty vrátila domů. Manželovi ani
Srpnové slunce rozpálilo chodníky tak silně, že se vzduch nad asfaltem chvěl jako nad rozžhavenou plotnou.
Byt získala Tereza od své babičky darovací smlouvou. Nebylo na něm nic okázalého — obyčejný dvoupokojový
— Klárko, dobrý den. Vy jste tu chalupu prodali, nebo jste se rozhodli narychlo vystěhovat?