Na tuhle dovolenou jsme s Petrem čekali skoro čtyři měsíce. Nechtěli jsme k moři, do hotelu ani na poznávací zájezd.
Vzali jsme se za jasného sobotního odpoledne v červnu. Jakmile se otevřely dveře kostela, hosté se vzedmuli
Klára držela sklenku s takovou opatrností, jako by mezi jejími prsty nebylo křišťálové sklo, ale tenká
Matějovi bylo tehdy pět let. Seděl u mě v kuchyni na polštáři položeném na stoličce a opatrně si namotával
Celé roky po mně babička chtěla jediný slib. „Eliško, nikdy tu tašku neotvírej, dokud tu nebudu.
Eliška byla nemocná dlouho předtím, než byl kdokoli v našem domě ochoten tomu říkat nemoc. Právě k té
— Byt je dost velký, nemá smysl, aby stál prázdný. Moje sestra u nás nějakou dobu zůstane, — řekl Petr
Toho dne jsem si přál jediné: co nejrychleji se dostat domů. Jmenuji se Matěj, je mi třicet osm let a
Pořád jsem si opakovala, že se nesmím urazit jen proto, že mě dcera nikdy nepozvala k sobě domů.
Jmenuji se Klára. S Petrem jsme spolu žili třináct let. Měli jsme čtyři děti a já tehdy čekala naše páté.
Jmenuji se Hana. Mám mladší sestru Kláru a dělí nás od sebe sotva rok. Od raného dětství musela kvůli
Celé roky jsem sama sebe přesvědčovala, že se nesmím urážet, když mě dcera nezve do svého domu.